Aktuální stanoviska

(Milan Valach)

• Válka na počátku tisíciletí, 16.10.01
• Jednorázový zákon o jednorázovém referendu, 30.6./3.7.01
• Přímá demokracie je lékem na neduhy české politiky, 1.6.01
• Ke vzniku nových politických stran v ČR, 4.01
• Skandální rozhodnutí prezidenta Bushe, 5.4.01
• Komunisté a přímá demokracie, 4.2.01
• K dění v České televizi - dodatek, 30.12.00
• K dění v České televizi, 22.12.00

Válka na počátku tisíciletí

16.10.01

Takto pochopená přímá demokracie je prvkem, součástí širší politické a kulturní transformace. Transformace, jejímž cílem je další demokratizace a humanizace lidské společnosti. Toto radikální prohloubení demokracie je ale možné jen když poroste naše sebedůvěra, když bude sílit mezi lidmi solidarita a ochota ke vzájemné pomoci. Přímá demokracie tedy není hodnotově neutrální, jako není hodnotově neutrální žádný politický systém. Ona vyrůstá z těch stejných hodnot, z nichž kdysi vznikala demokracie vůbec, jen je jejich dalším prohloubením a zintezívněním.

Současně také víme, že úsilí o změnu již nemůže být omezeno jen na jednu zemi, na jeden stát. Věc lidské svobody, rovnosti a bratrství, jak byly demokratické hodnoty kdysi definovány, musí být nyní hájena ve světovém měřítku, neboť v tomto měřítku je také ohrožena. Nikdo již není osamělý ostrov, jehož se dramata okolního světa netýkají.

Co by to dokazovalo zřetelněji než teroristický útok z 11.září! Byli zabiti lidé a jsou zabíjeni i nyní. Není to jen obraz z propagandistických reportáží televizních stanic. Jedná se o krutou skutečnost. A tak je nutné teroristy potrestat! Takový zločin nemůže zůstat bez trestu již proto, aby nepovzbudil jiné k jeho následování. Váhy spravedlnosti byly vychýleny zločinem a tak musí být zase vyvážený trestem, aby byla spravedlnost zachována. Ve světě bez spravedlnosti nelze totiž žít. Trest je však vždy násilím na druhém člověku, jako trest je totiž vykonáním něčeho, co ubližuje. Jestliže to již neumíme jinak a musíme tedy trestat, trestáme s vědomím, že konáme nutné zlo, a to jen v míře nezbytně nutné. Nenaplňuje nás to radostí, ale vědomím nutné povinnosti, kterou musíme vykonat a jejímž cílem je návrat ke světu mírového lidského soužití.

Je to však svět, ve kterém se nyní nacházíme? Mnohá média se vrhla na válku jako na vítanou kořist. Konečně mají senzaci, která jim zvýší sledovanost. A nejen to. Zdá se, že část publicistů a redaktorů vyjadřuje neskrývanou agresivitu a touhu ničit. Někteří politikové a vlivné politické skupiny zase neváhají využít vzedmuté vlny strachu a zloby k útoku na lidská práva a občanské svobody, jak jsme to již viděli v USA, kde ministr spravedlnosti J. Ashcroft navrhuje doživotní vězení pro demonstranty, pokud rozbijí okno federální budovy! (Lidové noviny, 2.10.01, s. 3), CIA má znovu dostat právo zabíjet atd. Tato válečnická atmosféra strachu a nenávisti má být rovněž využita k získání souhlasu veřejnosti s útokem na další islámské státy. Jak se zdá, právě na tuto variantu nás již začínají sdělovací prostředky připravovat, aniž by ovšem zmiňovaly nedozírné následky takového kroku. Skutečně se blížíme třetí světové válce?

Po rozpadu Sovětského svazu se na chvíli zdálo, že hlavní rozpor tohoto světa byl vyřešen. Hrozba globálního jaderného konfliktu a následného úplného zničení lidstva se zdála být úspěšně zažehnána. Jak se stále více ukazuje, a to zvláště nyní, byla to jen velká iluze. Vidíme, že komunismus byl jen jednou z forem, v níž se projevovaly hlubinné rozpory této civilizace. Jestliže zmizel, objevili se formy jiné, nové. Svět jako válka, válka jako lidská přirozenost. To je to, s čím bychom se měli smířit, čemu bychom měli uvěřit?

Odmítám tento povrchní agresivní soud! Ano, válka je nyní nutná, ale není to prostředek, který by odstranil její příčiny. Válečnická propaganda není kritickým zamyšlením nad příčinami zabíjení, které tak moc potřebujeme, ale je jen proudem štvavých lží a polopravd, který nám zabraňuje v hledání cest, jak příště válkám předejít. A my jim musíme předcházet, pokud chceme přežít. Máme již příliš silné zbraně na to, abychom s nimi zacházeli takto nezodpovědně. Jejich použití nás opět přibližuje světu globální katastrofy, tedy k něčemu, o čemž jsme si mysleli, že je již za námi. Ale ještě dříve, než by došlo k tomuto armagedonu, bychom přišli o svobodu, ještě před touto poslední bitvou, by se zhroutili humanistické a demokratické hodnoty, které jsme si v dějinách tak těžce vybojovávali, a to v době zcela nedávné. To, co se nyní děje, ohrožuje proto nejen cíle lidí usilujících o přímou demokracii, ale ohrožuje demokracii jako takovou.

Jsem přesvědčen, že každý demokraticky smýšlející člověk musí aktivně vystupovat proti všem pokusům o omezení kritické diskuse o příčinách teroru, o nespravedlnosti světového uspořádání, o zoufalství a bídě ve větší části našeho světa, stejně jako o roli západních zemí při podpoře diktátorských režimů a podílu amerických a britských tajných služeb na výcviku a vyzbrojení Talibanu. A především, musí se rozhodně postavit proti všem pokusům o rozšíření a zneužití tohoto konfliktu pro jiný cíl, než je mírové soužití na Zemi.

Současná válka je svědectvím, že svět, jaký nyní známe, a v němž dosud žijeme, musí být změněn. Nadále již není možné přehlížet, že tento systém funguje jen za cenu opakovaných válek. Naše bezpečí již nemůže být vykupováno mrtvolami. Hledejme proto jeho humánnější a spravedlivější podobu dříve, než bude pozdě!

Jednorázový zákon o jednorázovém referendu

30.6.01

Zákon má jen jednorázovou platnost, a to pouze pro referendum o přístoupení České republiky k Evropské unii. Vzhledem k okolnostem je zřejmé, že byl přijat prakticky pod nátlakem Unie a nevyjadřuje zájem senátorů na prohloubení demokracie.

Demokraticky zvolení zástupci občanů podmínili platnost referenda nejméně 50% účastí voličů. Při uplatnění stejného principu na senátní volby, by nikdo, opakuji, nikdo ze senátorů nebyl zvolen! Žádný senát by dodnes neexistoval.

Znamená to, že vůle občanů je vítána jen, když ji tzv. politická elita může využít k získání moci a přístupu k vydatným finančním zdrojům? Známená to, že když se jedná o vyjádření autentického vůle nás občanů, stáváme se podezřelou masou neodpovědných individuí, která musí být kontrolována a hlídána shora?

Občané skutečně mohou rozhodnout špatně, vždyť jsme všichni jen omylní lidé. Možná jsme rozhodli špatně, když jsme si zvolili takové zástupce, kteří systematicky blokují naplnění ústavního práva občanů České republiky na referendum. Blíží se volby, měli bychom tuto chybu napravit.

3.7.01

Takto bychom se stali jedinou zemí v Evropě, která odepřela svým občanům právo rozhodnout o tak závažném kroku, v jehož důsledku bude část pravomocí státu- občanů - odevzdána nadstátním orgánům.

I když souhlasíme se vstupem do EU, rozhodně nemůžeme souhlasit s tímto popřením demokracie v České republice. Strach z občanů u jejich "demokratických" zástupců již nemůže být větší. Možná je to proto, že jako naši zvolení zástupci nemají čisté svědomí.
 

Přímá demokracie je lékem na neduhy české politiky

1.6.01

Argumenty stínového ministra ODS jsou však více než zvláštní, stejně zvláštní jako u nás převažující chápání demokracie, která je u nás zaměňována s "osvícenou vládu stranických elit". Začněme jeho tvrzením o přímé demokracie jako "údajném všeléku". To skutečně není, a nikdo to nikdy netvrdil. Ale je to lék na mnoho neduhů, kterými trpí naše politika i česká společnost jako celek.

Následující argument pana stínového ministra je obdobný. Jestliže je prý přímá demokracie tak dobrá, proč není více rozšířená? Nejen, že je rozšířená již docela dost, ale i kdyby nebyla, nic to neznamená. Představuji si pana Římana, jak přesvědčuje poslance francouzského Národního shromáždění, že demokracie není dosud rozšířená, a proto by bylo lépe zachovat absolutistickou formu vlády. Možná, že bychom s takovou logikou ještě měli feudalismus.

Ostatně kdyby využil svých asistentů, či se dokonce sám obtěžoval zapnutím počítače, mohl by si například nalézt washingtonský Institut pro referendum a iniciativu, kde je dost informací o všech státech, v nichž jsou metody přímé demokracie využívány. Není jich tak málo, jak si pan Říman myslí, a stále jich přibývá.

Podobně přesvědčivé je jeho tvrzení, že přímá demokracie je vhodná jen v malých společenstvích, kde se všichni znají. Nevím, jestli se všichni Švýcaři osobně znají, ale vzhledem k tomu, že je jich více než 7 miliónů, o tom dost pochybuji. Nebo že by Švýcaři společně s těmi jednotlivými státy v USA, kde bylo uzákoněno právo na iniciativu a referendum, byli "primitivním kmenem", pro něž jedině se hodí přímá demokracie, jak píše pan Říman?

Některé jeho argumenty ale musíme považovat ze demagogii. Přímá demokracie je metodou k rozhodování politických otázek, nikoliv odborných či právních. Jeho tvrzení, že veřejnost nemůže udělovat milost odsouzeným zločincům, je stejně platné, jako kdyby prohlásil, že ji nemůže udělovat parlament. Znamená to, že máme zrušit demokracii?!

Vůbec všude tam, kde pan Říman kritizuje přímou demokracii, si můžeme dosadit demokracii vůbec. Pokud bychom připustili, že jako občané nejsme schopni rozhodovat ani politické otázky, jak bychom potom mohli volit své zástupce, když je údajně volíme na základě jejich volebních programů? Ty přece nejsou ničím jiným, než návrhy na řešení sporných politických problémů!

Na rozdíl od pana Římana jsme přesvědčeni, že metody přímé volby by bylo třeba rozšířit i do mnoha dalších oblastí, jako jsou například volby děkanů a rektorů vysokých škol. A to již proto, aby se tradičně ustrašená česká veřejnost konečně přesvědčila, že na ní také záleží. Dokonce bych řekl, že je to otázka morálního uzdravení, po létech ponižování, útlaku a devastace občanského sebevědomí.

Ke vzniku nových politických stran v ČR

Tiskové stanovisko Hnutí za přímou demokracii - 4.01

Neznáme dosud její program, na tom se zatím pracuje, ale již nyní chceme upozornit na některé důležité okolnosti. Není možné vkládat naděje na nápravu českých poměru do nějaké strany jen proto, že v ní jsou "nové" tváře. Důvěru si zaslouží jen ta strana, která bude usilovat o důkladnější kontrolu politiků ze strany občanů. Zde nestačí jen sliby a morální hesla. Nutné jsou systémové změny!

České zkušenosti z deseti let vývoje k demokracii ukazují, že zastupitelská demokracie nemá nástroje k tomu, aby byli politikové nuceni respektovat zájmy a potřeby občanů více než své vlastní.

Volební kampaň má nyní spíše charakter reklamy na toho či onoho politika a stranu než vážné diskuse o potřebách našeho státu. Stranické programy jsou také jako reklamní trik používány. Jejich platnost končí v den voleb. Naši zástupci, a to jak na místní, tak na celostátní úrovni, ve skutečnosti nejsou nijak zavázáni svým voličům. Mnozí z nich se necítí jako naši zástupci, ale jako ti, kdo mají o nás rozhodovat.

Po létech nesvobody jsme získali demokracii, ale jsme stále přehlíženi a mnohdy obelháváni.

Za takového stavu jsou mnohá rozhodnutí, a to jak na úrovni parlamentu, tak na úrovni obecních zastupitelstev, přijímána v rozporu se zájmy a vůlí občanů.

Nápravu tohoto stavu nelze očekávat od další strany s hesly o pravdě a dobru na vývěsním štítě, ani od výměny jedné osoby za jinou. Změna je možná jen tehdy, když bude mít náš hlas váhu nejen v den voleb, ale v každý všední den. Jen když se politikové budou muset stále ohlížet na náš názor, budou ho respektovat.

Cesta k ozdravení české společnosti vede proto jedině přes posílení demokracie, a to prvky demokracie přímé! Nenechte o sobě rozhodovat. Rozhodujte o sobě sami. Dostaňte politiky pod kontrolu - učiňte je občansky odpovědnými!

Požadujte uzákonění závazného referenda jak na státní, tak na místní úrovni! Nedovolte, aby byl tento osvědčený nástroj kontroly politiků ze strany veřejnosti zbaven své síly. Požadujte proto uzákonění práva nás občanů vyhlásit referendum vždy, když to uznáme za vhodné!

Světové zkušenosti dávají dostatek důkazů o tom, jak účinnou zbraní jsou tyto prvky přímé demokracie.

Připojte se k úsilí "Hnutí za přímou demokracii" o uzákonění těchto demokratických požadavků.

Poznámka

U referend nesmí být požadován žádný minimální počet účastníků. Shromáždění účastníků hlasování tvoří ve skutečnosti jakýsi ad hoc parlament pro otázku k hlasování předloženou. V každém případě je tu počet hlasujících mnohem větší než počet členů parlamentu.
 

Skandální rozhodnutí prezidenta Bushe

Tiskové prohlášení Hnutí za přímou demokracii - 5.4.01

Jsme otřeseni skutečností, že osudy nejen občanů USA, ale všech lidí na této planetě spočívají v rukou několika málo jedinců. Tito lidé mohou ignorovat nejen hlas rozhodující části vědecké komunity, ale i představitelů mnoha evropských vlád (česká však mlčí!). Při vědomí toho, jak velké nebezpečí globální oteplování pro lidstvo představuje a s jakým předstihem je nutno hledat cesty k jeho odvrácení, považujeme rozhodnutí americké vlády za katastrofální a za příznak selhávání systému zastupitelské demokracie. Jak by jinak bylo možné přehlížet názory většiny amerických občanů, vážně znepokojených touto hrozbou?

Ať již se ztotožňujeme se stanovisky vědců a mnoha ekologických organizací či nikoliv, jedno bychom přece jen měli společně požadovat. Takováto životně důležitá rozhodnutí nemohou být činěna na základě osobních přesvědčení a ekonomických zájmů úzkého okruhu lidí kolem prezidenta a pod vlivem lobbystických tlaků nejsilnějších finančních skupin. Co se týká všech, musí být také všemi rozhodováno

Opět se ukazuje, že současný politický systém není schopen zajistit prosazování zájmů občanů, a tím popírá své vlastní určení jako zastupitelské demokracie. V těchto okamžicích, rozhodujících pro celé lidstvo, se naléhavě ukazuje nutnost jeho transformace na demokracii polopřímou, a to jeho doplněním prvky přímé demokracie, jako jsou zejména právo na iniciativu a závazné referendum

Nechť občané sami rozhodnou, co je v jejich zájmu!
 

Komunisté a přímá demokracie

4.2.01

Rozhodně protestujeme proti takovéto demagogii!

Abychom zabránili matení pojmů, jež ve svých zmíněných vystoupeních pan Ransdorf provádí, opakujeme, že přímá demokracie, jak ji chápeme my a jak ji chápou i naší zahraniční přátelé angažovaní v hnutích za přímou demokracii, znamená něco docela jiného.

Přímá demokracie znamená, že občané rozhodují přímo o otázkách, jež se jich týkají. Rozhodování není v tomto případě věcí volených zástupců, jako je tomu v demokracii zastupitelské. Aby skutečně rozhodovali občané, je běžně požadováno i právo na iniciativu. To znamená, že lidé sami určují, o čem chtějí rozhodovat formou petice. Pokud pod tuto petici získají potřebný počet podpisů, musí být daný problém předán k hlasování všem občanům. Výsledky hlasování jsou pak závazné. U nás by to například znamenalo, že v případě Temelína by aktivisté museli získat asi 2% podpisů z celkového počtu voličů. Pokud by se jim to podařilo, muselo by být vypsáno referendum o této otázce. Jestli má být Temelín dostavěn, či nikoliv, pak rozhoduje většina z hlasů odevzdaných v referendu.

Podotýkáme, že toto rozhodnutí není věcí odborníků, ale preferencí, hodnot, kterým dáváme přednost. A to nemohou rozhodnout žádní odborníci. Ti nám jen mohou dát podklady pro toto rozhodování. Proto také nemáme vládu odborníků - jaderných fyziků, lékařů, matematiků atd. - ale volených politiků.

V této souvislosti ovšem dodáváme, že jsme si vědomi nebezpečí vlivu místních "bossů" ovládajících přehlednou, na nich zcela závislou (např. formou zaměstnanecké závislosti) a tudíž kontrolovatelnou místní komunitu. Takto by mohla být myšlenka přímé demokracie zvrhnuta v její opak. Z tohoto důvodu vyhrazujeme účinnost místních referend pouze pro místní otázky, a to za celostátně platných veřejně kontrolovatelných pravidel. O zákonech, zvláště těch, které se dotýkají lidských práv, je možné rozhodovat jen na celostátní úrovni

Nyní ale nejsou důležité technické detaily, i když ty jsou někdy rozhodující. Teď nám jde o něco jiného. Přímá demokracie je založena na přesvědčení, že lidé mají o sobě rozhodovat sami a jen tam, kde to není z praktických důvodů možné, pověřují rozhodováním své zástupce. Výše popsaný postup je pak jednou z cest, jak to technicky provést.

Základní ideou je tedy vláda občanů a nikoliv nad občany či občanům. Jak je vidět, tato vláda se uskutečňuje prostřednictvím svobodné volby, svobodného rozhodování občanů samých. To je v přímém protikladu se systém, kde ve jménu dobra, strany, boha, národa atd. rozhoduje někdo těmto občanům nadřazený, jimi nevolený a neodvolatelný(!).

Pokud by na byl na Kubě systém přímé demokracie, museli by mít lidé sami možnost vybírat si kandidáty, které chtějí, a to ze všech kubánských občanů. Tak tomu ale není. Stejně tak je neslučitelná s demokracií vůbec, natož s přímou, vláda jedné strany. To by všichni lidé museli myslet stejně, mít stejné hodnoty a stejné zájmy, ale to je nemožné. Z tohoto důvodu všude tam, kde se lidé svobodně rozhodují, vzniká nakonec systém více stran. Proto jsou výroky p. Ransdorfa čistou demagogií. Nehledě na nutnost svobodného přístupu k informacím, bez něhož je každá svobodná volba nemožná. Jestliže jsme velice nespokojeni s osobní a stranickou zaujatostí našich sdělovacích prostředků - i těch veřejnoprávních - a s jejich poplatností různým zájmovým skupinám, situace na Kubě je podstatně horší.

Avšak, jak víme ze zastupitelské demokracie, ani samotná volba z kandidátů více stran sama o sobě nestačí. V politologii je znám "železný zákon oligarchizace politických stran", tj. odtržení profesionálních funkcionářů od členské základny a vznik nové "třídy" stranických bossů. Václav Bělohradský to kdysi vtipně popsal jako svět, v němž staré heslo "proletáři všech zemí spojte se" bylo nahrazeno heslem "funkcionáři všech stran spojte se". Jestliže strany rozděluje spor o přístup k moci, spojuje je snaha udržet moc jako privilegium pro tuto "funkcionářskou třídu". Nevíme, proč bychom měli věřit v existenci bruselských byrokratů, jak rádi zdůrazňují někteří čeští politikové, a přitom nevěřit v existenci pražských byrokratů? Kdysi byl v Lidových novinách článek s výstižným titulkem "Kdo platí, ten rozhoduje!". Pokud víme, platíme my a ostatní občané tohoto státu. Nevidíme žádný důvod, proč bychom se neměli domáhat práva kontroly a rozhodování o tom, co se má stát s našimi penězi.

Mohli bychom ovšem namítat, že lidé v referendu rozhodují pod vlivem propagandy atd. A pod vlivem čeho rozhodují ve volbách? Nemají snad i volby spíše podobu reklamní kampaně, organizované právě proto reklamními agenturami? Právě pocit přímé neodpovědnosti vede k takovéto degeneraci demokratické myšlenky.

Abychom však nezabíhali příliš do detailů. Není nutné, aby občané stále organizovali nějaká referenda atd. Stačí, když tuto možnost reálně mají. Domníváme se, že již ona samotná by politiky vedla k mnohem většímu respektu vůči přání voličů a přispěla tak ke kultivaci dosud bídné politické kultury v České republice.

Ostatně případ České televize je toho dobrým příkladem. Orgie demagogie ze všech stran, zákulisních machinací a dalších nechutností jsou výsledkem systému, v němž rozhodují úzké skupinky zasvěcených. Obáváme se, že na tom nic nemohou změnit různá schémata volby Rady ČT. Kde jsou volby zástupců, tam je i vliv stran. Je lhostejné, jestli Radu volí jedna nebo dvě komory parlamentu. Ostatně čtyřkoalice usilovala o zapojení senátu jen proto, že v něm má momentálně většinu. Jen posílení přímé kontroly občanů nad činností Rady ČT, ale i politiků vůbec, může vést k nápravě tohoto neutěšeného stavu.

Bylo by velice škoda, kdyby se díky vystupování p. Ransdorfa zdiskreditoval tak účinný nástroj občanské aktivity, jakým jsou metody přímé demokracie.
 

K dění v České televizi - dodatek

30.12.00

Z toho důvodu k našemu předcházejícímu stanovisku (K dění v České televizi, 22.12.00) dodáváme následující:

1. Vyjadřujeme údiv na podivným chováním některých politiků (Buzková, Ruml, Kühnl, Pilip a další), kteří přicházejí do televizního studia demonstrovat svou podporu televizním pracovníkům. Považujeme takovýto akt za vrchol pokrytectví a za politicky účelové jednání, jehož cílem je manipulace veřejností a růst vlastní popularity
Nesmíme totiž zapomínat, že současná situace vznikla jednak v důsledku špatného zákona o televizi, jednak, a to především, je důsledkem současné české politické kultury, v níž rozhodují zákulisní jednání a osobní kontakty, a to bez ohledu na principy demokracie a především bez ohledu na pravdu
Kdo má větší díl odpovědnosti za tyto kořeny krize než právě poslanci parlamentu a představitelé politických stran, kteří se sami již deset let podílejí na tvorbě takovýchto zákonů a takovéto politické kultury?
Proti komu protestují? Sami proti sobě? Myslí-li svou snahu o nápravu upřímně (čemuž je možné věřit jen stěží), měli by vzhledem ke svému postavení a ke svým možnostem v této době urychleně připravovat nová znění zákonů, činících volbu a jednání Rady, financování televize a objektivitu zpravodajství podstatně lépe kontrolovatelnou ze strany veřejnosti.
Volání po svobodě těmi, kteří jsou již dlouhodobě součástí mocenské elity, je absurdní a demagogické

2. Rozhodně stojíme za právem zaměstnanců jakékoliv instituce a jakéhokoliv podniku protestovat proti svému vedení, a to i formou stávky. Demokracie nemůže být odkládána na vrátnici. Při tom je ale třeba dát vždy bedlivý pozor na to, aby třeba i spravedlivý zápas nebyl zneužit jednou či druhou politickou stranou.
A především, redaktoři, kteří se v minulosti netajili svými politickými sympatiemi k ODS, či alespoň k pravici, musí veřejnost nyní přesvědčit, že jim nejde jen o přechod do tábora čtyřkoalice a především Unie svobody, ale že jim tentokrát již opravdu jde o nezávislost zpravodajství, jako podmínku jeho objektivity
Musí nás přesvědčit, že nechápou nezávislost jako svévoli, jako možnost "vyrábět" zpravodajství podle vlastních politických sympatií, tentokrát k US.
Musí nás přesvědčit, že jim jde o systémovou změnu zaručující větší objektivnost, tj. pravdivost televizních zpráv. Musí nás přesvědčit, že tentokrát již opravdu chtějí pracovat v zájmu veřejnosti, občanů tohoto státu.

3. Spor kolem České televize může mít neblahé následky pro demokracii v tomto státě. A to zejména v případě rozhodného vítězství ODS či čtyřkoaliace, případně tzv. hradní skupiny (o níž se píše na stránkách internetových Britských listů). Avšak již nyní má jeden pozitivní rys
Nepřirozená jednota umělců a intelektuálů, semknutých kolem elitářské pravicové ideologie, se rozpadla. Tato jednota dosud umrtvovala jakoukoliv kritickou diskusi o vývoji české společnosti, stejně jako o krizových jevech současného světa. V neposlední řadě bránila i kritickému zhodnocení naší vlastní totalitní minulosti, které nahrazovala politicky účelovými ideologickými frázemi.
Doufáme, že současný vývoj bude alespoň částí umělců a intelektuálů pochopen jako výzva k zaujetí kritického postoje vůči moci, a to jakékoliv moci, ať již pravicové nebo levicové. Bylo by tragédií, kdyby se opět a opět opakovala situace, v níž se z různých důvodů, často i z vlastního přesvědčení, stávali jen apologety a propagandisty režimu, jak již tomu bylo po roce 1948 a v jisté obdobě i po roce 1989. A nyní by snad mělo jít jen o záměnu ODS za US?
Samotná pluralita politické scény totiž k zajištění demokracie nestačí. Jak je již delší dobu známo, každá moc korumpuje. Politické elity mají tudíž spontánní snahu spojovat se s elitami podnikatelskými a finančními, uzavírat se do sebe v procesu vytváření superelity, a s cílem zachovat výhody z tohoto plynoucí sami pro sebe, mají snahu vylučovat občany z reálného politického rozhodování. Stejně tak mají tendenci propadat sebeuspokojení a přehlížet nutnost změn. Demokracie se proto bez kritické funkce, zastávané intelektuály, umělci a redaktory sdělovacích prostředků, nemůže obejít.

4. Vrátíme-li se k tomu, co se děje kolem České televize, zdá se nám nutné provést systémové změny, o nichž jsme psali již ve svém prvním stanovisku. Jelikož se objevily některé návrhy tohoto typu, považujeme za nutné k tomu, co jsme uvedli výše, dodat, že ani samotná volba Rady na širším základě - neměla by volit jen dolní komora parlamentu, ale například i další instituce: církve, představitelé odborů atd., nezaručuje prosazování zájmů občanů
Současná česká společnost je dosud málo strukturovaná. Organizace schopné delegovat své zástupce do takto volené rady pocházejí proto dosud z velmi úzkého spektra ani zdaleka nereprezentujícího celou společnost. Samy tyto organizace často trpí nefunkčností, nedostatkem, či úplnou absencí vnitřní demokracie (některé církve).
Považujeme tedy za nutné, aby každý návrh nového zákona řešícího spor kolem televize, byl nejprve zveřejněn a široce diskutován. Avšak v každém případě je nutné, aby stanovoval veřejnou kontrolovatelnost její činnosti.
Za tím účelem je povinností Rady zaznamenávat průběh svého jednání, a nikoliv pouze jeho závěry, a to proto, aby občané byli informování o tom, kdo a z jakého důvodu zastával to či ono stanovisko. Tento záznam musí být neprodleně dostupný široké veřejnosti na internetu, případně i s využitím jiných sdělovacích prostředků.
Stejně tak jsme přesvědčeni, že je nutné, aby miliardový rozpočet televize, hrazený z velké části z peněz občanů - koncesionářů byl veřejně dostupný a kontrolovatelný, včetně cen jednotlivých externích zakázek
Hlídat je třeba nejen pokusy politiků o ovládnutí veřejného sdělovacího prostředku za účelem jeho zneužití pro úzce skupinové zájmy, ale stejně tak je nutno kontrolovat toky peněz, aby se televize nestala prostředkem pro rozkrádání našich - koncesionářských - peněz.
 

K dění v České televizi

22.12.00

Současné dění v České televizi připomíná vzrušenou atmosféru listopadových dnů roku 1989. Běžné zpravodajství je přerušováno, aby se na obrazovce objevovaly apely a výzvy krizových štábů. Na náměstích jsou podepisovány petice vyzývající k odstoupení. Vedoucí představitelé politických stran a jimi jmenování představitelé, zaskočení nečekaným výronem občanské aktivity, jsou nejistí a zmatení. Moc se opět otřásá v základech a občan, odhazující břemeno politických stran, se opět chápe vlády a tvoří tak dějiny. A tak, před Vánocemi, jsme opět na prahu revoluce.

Věc, o níž se jedná, skutečně není zanedbatelná. Politické strany, stejně jako různé loby v pozadí, si velmi dobře uvědomují význam sdělovacích prostředků a televize zvláště. Občanu, osobně nepřítomnému politickému rozhodování, jsou informace sdělovány z televizní obrazovky, na jejich základě formuluje svoje hodnocení a svá stanoviska. Je také známo, že kdo není v televizi, ten jako veřejná osoba neexistuje.

Tedy věc je velice vážná. Občané se bez informací nemohou rozhodovat, a nebo lépe řečeno, občané se rozhodují na základě těch informací, které mají, a to z velké míry právě ze sdělovacích prostředků. Bereme-li demokracii vážně jako funkční systém společného spravování věcí veřejných, a to občany - veřejností, jsou z těchto důvodů sdělovací prostředky jedním z jeho klíčových prvků.

Ale právě z pohledu občana je spor neprůhledný, a to o to více, že obě strany pracují spíše s pocity, sympatiemi či antipatiemi k jedné či druhé straně, než s věcnými argumenty. Předešleme: právě v tom je chyba, že, ať již záměrně či nezáměrně, je činnost Rady i televize pro veřejnost věcně neprůhledná

Jde skutečně o pokus vedení některých politických stran ovládnout veřejnoprávní televizi, nebo ji alespoň natolik zdiskreditovat, aby ji bylo možno privatizovat? A nebo jedna mocenská skupina bojuje s jinou o kontrolu nad touto televizí?

Obě možnosti jsou dost pravděpodobné. Rada je volena poslanci parlamentu přímo ze straníků nebo alespoň z lidí ideově spjatých s tou či onou politickou orientací (viz Lidové noviny, 22.12. s. 3). Takto zvolená Rada sama zvolila ředitelem Puchalského, jenž věkem ani zkušeností neodpovídal funkci, na níž byl vybrán. Po čase je Rada personálně obměněna, aby zvolila nového ředitele, opět se stejnými výhradami ze strany veřejnosti. A nyní jsme opět ve stejné situaci. Ředitel Chmelíček je odvolán a nová volba vyvolává vážné pochybnosti. Může mít takto pracující Rada nějakou důvěru veřejnosti? Znovu a znovu jsme přesvědčováni, že důvody odvolání byly vážné, že nový kandidát je určitě ten pravý a opět se ukazuje, že tomu tak není. Taková Rada nemůže mít důvěru veřejnosti. Zdůrazňujeme: nejedná se ani tak o konkrétní osobnosti jako o samu instituci a způsob jejího personálního obsazování

O objektivnosti zaměstnanců televize a umělců je ovšem také možné mít vážné pochybnosti. Neprůhlednost fungování a financování televizního kolosu na důvěře v čistotu jejich úmyslů nepřidává. V jednom z televizních šotů na toto téma zazněl názor "občana z ulice", který myslíme stojí za zaznamenání: "Celých deset let sloužili moci a nyní se najednou bouří." Vzpomeneme-li na různé úlety - Léčba Klausem apod. na počátku a reportáže o zářijových událostech v Praze z poslední doby, kde zvláště "diskuse" s Viktorem Pioreckým, mluvčím INPEGU (organizátora protestů proti MMF) na ČT1 byla vyloženou ideologickou manipulací veřejností, nevypadá náhle probuzené svědomí televizních pracovníků příliš důvěryhodně. Jen pro připomenutí, proti panu Pioreckému seděli dva silně nepřátelsky naladění redaktoři, policejní mluvčí a ideově zaujatý sociolog, k podtržení objektivity pak kdykoliv, když mluvil Piorecký, byly na pozadí opakovaně promítány záběry z pouličních bitek. Obáváme se, že takto pracujícím redaktorům není možné věřit

Zdá se, že existuje jediné východisko z této situace. Rada se musí stát zástupcem občanské veřejnosti, protože veřejnoprávní televize slouží právě této veřejnosti, a nikoliv vedení politických stran. Ty se dosud domnívají, že veřejnoprávní televize je jejich majetkem. Je nejvyšší čas je z tohoto omylu vyvést. Jediný, kdo to může udělat, jsou právě aktivní občané. Východiskem z krize České televize je zvýšení kontroly veřejnosti nad činností Rady i televize samotné. Politici se musí obávat reakcí veřejnosti a nikoliv veřejnost politiků

Za tím účelem je třeba přijmout nový zákon definující volbu členů Rady na podstatně širším základě. A především je nutno přijmout přesná a veřejně známá pravidla pro její rozhodování, pro posuzování činnosti - objektivnosti a nestranickosti televize a rozhlasu, stejně jako je třeba stanovit jasná a veřejně známá kritéria pro volbu a odvolávání ředitele atd.

Jen taková Rada může mít důvěru veřejnosti, která bude pracovat podle těchto pravidel a každé své rozhodnutí bude na ně striktně vázat.