Občan, strany a moc

Politická strany jsou patrně nutnou, nikoliv však dostačující podmínkou životnosti demokratického státu. Ve státě, jehož občanské společnosti chybí nosná politická kultura, mohou politické strany představovat pro demokratické zřízení i určitou hrozbu.

V americké ústavě není o politických stranách ani jediná zmínka - strany v USA sice patří do politického života, avšak nikoliv do ústavní struktury. Česká národní rada se však rozhodla dát stranám ústavní uznání způsobem dosti podivným. Ústavní článek 5 praví, že "Politický systém je založen na svobodném a dobrovolném vzniku a volné soutěži politických stran." Jako prostý občan bych spíše očekával, že politický systém je založen spíše na ústavě, jejíž oporou jsou demokratické hodnoty živé politické kultury, než na stranách, které se mohou - jako my všichni - pohybovat jen v rámci daném ústavou. Zdá se, že naši ústavotepci z počátku devadesátých let vycházeli ještě z politické kultury minulých desetiletí, kdy jedna strana vskutku tvořila politický systém (do kterého laskavě přibrala dvě přizvukující strany Národní fronty), aniž by se ptala, jaké mravní a politické hodnoty získávají prioritu ve veřejné rozpravě svobodných občanů. Usoudili prostě, že demokracie spočívá v tom, že "licence" na vytváření politického systému státu, nemůže být sice jedné straně udělena navěky, ale musí být předmětem "veřejné soutěže", jejíž pravidla však utvářejí jen ty strany, které se už nějakým způsobem k moci dostaly. Jinak zůstal partokratický princip státu zachován - role občana je omezena na občasné hlasování o tom, která strana má mít hlavní slovo při vytváření politického systému státu.

V důsledku tohoto pojetí pronikají politické strany do všech dimenzí veřejného života před volbami i po volbách, neboli stále. I o tom, jak sestavit Radu České televize nejdříve jednali vůdcové ODS, ČSSD a 4-Koalice, a teprve pak dali instrukce "svým" poslancům, koho mají zvolit. Takováto realita je však zcela v rozporu s vyhlášenou zásadou ústavního řádu, podle kterého "politické strany... jsou odděleny od státu", jak je nenápadně uvedeno v posledním řádku 20/4 Listiny základních práv a svobod. Tato zásada dokonce naznačuje, že politické strany nemají v ústavním řádu co pohledávat. Romanticky zasněná Ústava při svém horečnatém zrodu oddělila politické strany od státu a týmž dechem jim připsala funkci základu státního systému.

Partokratický princip není v českém politickém životě novinkou. Jeho příčinou je poměrný volební systém, který zavedla už první Československá republika. Právní historik Bohumil Baxa už v roce 1922 (v knize Stát a občan) považoval za nutné připomenout: "Nikdy nesluší se zapomínati, že politická strana jest pouze dobrovolnou organizací, a že národ jest v pravé své podstatě souhrn státních občanů a nikoliv souhrn politických stran. Kde takový zjev se dostavuje, tam nelze mluviti o zdravých poměrech politických." Někteří zahraniční historici (např. Seibt) soudí, že partokratické pojetí politiky v Československu (které bylo založeno zavedením poměrného volebního systému - na rozdíl od rakousko-uherského systému většinového) významně přispělo k zániku První republiky a k nastolení Druhé republiky, v níž "Národní souručenství" nahradilo Parlament. Osvědčený princip Národního souručenství našel své pokračování v Národní frontě, která se stala výhodnou platformou pro útok komunistů proti zbytkům demokratických prvků v politice státu.

První politickou silou, která se v dobách "socialistické ústavy" (1960-89) pokoušela formovat vně partokratického systému Národní fronty byl na jaře roku 1968 "Klub angažovaných nestraníků" iniciovaný skupinou mladých vysokoškolských absolventů, která využívala konzultací nejmenovaných odborníků tehdejšího "Ústavu státu a práva" ČSAV. Jeho hlavním politickým cílem měla být - jak naznačuje název - omezení partokratického principu, který se už dvakrát v krátké československé historii neosvědčil a vždy vedl ke ztrátě politické samostatnosti a demokratických svobod (na podzim 1938 a v únoru 1948), a to ve prospěch principu občanského (který byl tehdy nazýván jako princip "nestranický"). KAN získal obrovskou podporu zejména v českých zemích, kde vedle pražského centra - Přípravného výboru KAN - vznikaly Kluby angažovaných nestraníků v krajských, okresních a dalších městech. Bohužel rychlý vývoj politické situace v roce 1968 nebyl přízniv otevření široké a odborně fundované veřejné rozpravy o změně politického principu - naléhavým úkolem se brzy stalo uhájení státní svrchovanosti Československa. Když se nepodařilo suverenitu uhájit, stal se (podle sovětského požadavku, na který českoslovenští komunisté přistoupili podpisem "moskevského protokolu) KAN první obětí normalizace - první normalizační výnos Ministerstva vnitra, vydaný hned na začátku září 1968, zakazoval přípravnou činnost KAN a K231.

V roce 1989 se zdálo, že vzniklé Občanské fórum se stane legitimním následníkem osmašedesátnického KANu včetně toho, že bude pokračovat v programu nestranické politiky. Když se však ukázalo, že Občanské fórum zahrnuje rozmanitá "politická hnutí a občanská sdružení" s vlastní identitou a s programy odlišnými od KAN, přihlásil se KAN k vlastní identitě, a byl v r.1990 obnoven zprvu jako součást Občanského fóra, a posléze jako samostatný politický subjekt (říjen 1990).

V listopadových komunálních volbách 1990 získal KAN slušnou podporu voličů zejména ve větších městech. Ve volebním období 1990-94 stali se někteří ze zastupitelů zvolených za KAN náměstky primátorů v například Českých Budějovicích, Brně, Pardubicích, Karlových Varech i v Praze. Po neúspěchu KAN (2,9%) v červnových parlamentních volbách 1992, kdy mnohé osobnosti odešly z KAN do úspěšnějších parlamentních stran (zejména do ODS jako předseda Bohdan Dvořák). V r.1993 došlo ke značné redukci členské základny v důsledku toho, že mnozí členové KAN dali přednost členství ve vznikající Demokratické Unii.

Sjezd KANu v listopadu 1995 však odmítl snahy tehdejšího vedení KAN a KAN se zachoval jako samostatný politický subjekt s tím, že nebude kandidovat do parlamentních voleb v r.1996. Při předčasných parlamentních volbách v r.1998 kandidovali členové KAN na kandidátkách Občanské koalice - Politického klubu, který byl založen na podzim 1997. V současné době je zřejmé, že bez významné sponzorské podpory nemůže KAN vstoupit do parlamentní volební kampaně v r. 2002, protože naděje na úspěch je minimalizována současným stavem volebního zákona, který odráží partokratický princip rozdělení moci.

Partokratický princip je totiž dnes zdokonalen dvojitou ochrannou zdí, chránící úspěšné parlamentní strany proti případnému úspěchu nějaké nově založené strany. Prvním ochranným valem je požadavek volebních kaucí při volbách do Poslanecké sněmovny (1,6 mil. Kč za 8 volebních krajů) a druhým je požadavek, že pro stranu musí hlasovat alespoň 5% všech voličů, aby strana mohla získat vůbec nějaký poslanecký mandát (i když při 200-členné sněmovně by mělo stačit 0,5% voličských hlasů). Ani tuto ochranu však strany opoziční smlouvy (ODS a ČSSD) nepovažují za dostatečnou a usilují o další změny volebního zákona, které by vyloučily z účasti na politickém rozhodování i další (dosud parlamentní) strany.

Za těchto okolností považuji za účelné věnovat síly vytváření životaschopných zárodků české občanské společnosti, která by prosadila demokratičtější mechanismy výběru osob do veřejných funkcí, což se neobejde bez vytváření prostoru pro veřejnou rozpravu o smyslu politiky jako správy věcí veřejných. Proto vítám, že se uskutečňuje toto "setkání demokratů" a děkuji těm, kdo se ujali jeho organizace. Věřím, že kontakty, které budou na tomto setkání navázány, se stanou počátkem formování nového občanského postoje k české politice.

Pavel Holba, KAN, 3.8.01

pavelh@imip.mepnet.cz

kan.cz

s využitím článku Zdenka J. Slouky v LtN 18.7.01, použito při Setkání demokratů v Brně 3.8.01

"Nepolitická politika"

Několik připomínek a nápadů k článku "Kacířské představy..." Martina Stína (BL, 4.6.01)

Výraz "nepolitická politika" je využíván zjevně k politické manipulaci - ti, kdo si ho oblíbili se snaží zastínit požadavek "nestranické" či "nadstranické" politiky, aby mohli ospravedlnit politiku "partokratickou" a tvářit se, že jiná varianta než politika "stranická = partokratická = ideologická = buď-levicová-nebo-pravicová" nemůže existovat. Toto ideologické pojetí politiky je typické jen pro kontinentální Evropu posledních dvou staletí - v marxismu je už taková politika chápána otevřeně jako boj o moc ve státě. Původně definoval politiku Aristoteles jako umění správy věcí obce (polis) a první novověké použití slova politikové (politiques ve Francii v 16. století) označovalo hnutí, které odmítalo ideologické pojetí "politiky" u obou nesmiřitelně bojujících stran - tedy jak strany katolické tak strany hugenotské.

Protipólem ideologické politiky je v anglosaských zemích politika pragmatická, která má za cíl zlepšování správy správy věcí veřejných bez ohledu na ideologická východiska. Tato forma politiky je i cílem politického hnutí s názvem Klub angažovaných nestraníků, které vzniklo v roce 1968, kdy získalo masovou podporu (jeho představitelé byli na počátku normalizace zapsáni na černou listinu nepřátel socialismu a sledováni StB). KAN byl v roce 1990 obnoven a získal zejména ve městech značnou podporu v komunálních volbách na podzim 1990, avšak po neúspěchu v parlamentních volbách 1992 (2,9%) byl postupně sdělovacími prostředky marginalizován.

Ideologická politika vede vždy ke snaze získat rozhodující moc a prostřednictví dosažené většiny (bolšinstva) umlčet, znevolnit a případně vyhubit menšiny, a dosáhnout tak totalitní (neohrozitelnou a nekontrolovatelnou) moc - tedy aplikovat bolševický princip vládnutí. Za první republiky to byl partokratický systém vázaných kandidátek, který podlomil lidí důvěru v demokracii a přivedl Československo k vládě jedné (Agrární?) strany a Národního souručenství (2. republika). Po válce se naopak strany dohodly, že nepřipustí vznik politických stran mimo Národní frontu a nejsilnější prvorepublikovou stranu (Agrární) do NF nepřijali. Tím byl vytvořen prostor pro únorový převrat, ve kterém se komunistům podařilo dosáhnout totalitní moci.

Dnešní bariéry pro vstup do parlamentu (5%-ní klausule a volební kauce) stejně jako ztráta nároku na státní příspěvek za získané hlasy u stran, které nedosáhly 3% kvóra jsou jen jinou variantou principu Národní fronty - zajištění trvalé účasti vládnoucích stran na moci omezením politické soutěže.

Při pragmatickém pojetí politiky, jak se je praktikována v anglosaských zemích, slouží strany nikoliv jako církve těch, kdo věří v jedinou správnou politickou ideologii, ale jako zprostředkovatelské agentury, které generují nabídku osobností vhodných pro politické (veřejné) funkce. Na tomto principu (byť s některými nevyzrálými mechanismy) fungovalo u nás jen v krátkém období Občanské fórum, které pak stoupenci ideologické politiky rozbili a (za pomoci sdělovacích prostředků) pohřbili.

Je zřejmé, že pojetí neideologické politiky slouží většinový volební systém (s jednomandátovými volebními obvody) daleko lépe než systém poměrný. Důsledkem většinového volebního systému je samovolný vývoj k systému dvou stran, přičemž čas od času je některá z dvojice hlavních stran vystřídána některou třetí stranou. Je tím posílena zprostředkovatelská role politických stran, protože vítězí ta strana, která nabízí "lepší" kandidáty a nikoliv ta, která má populárnější ideologii. Proto v zemích s většinovým systémem nehrozí vznik totality, protože totalitní strana se prosazuje nikoliv kvalitou svých kandidátů, ale popularitou svého extrémistického programu. Většinový systém řeší i problém veřejné kontroly tím, že lidé si svého (například jediného do sněmovny) kandidáta pamatují, a dnes mohou sledovat jak hlasoval a vůbec jak se projevuje. Jsou-li nespokojeni, tak ho příště nevolí, a budou i váhat, zda volit i jiného kandidáta od strany, která jim tak špatného kandidáta nabídla. I u nás se ukazuje, že většinové volby do Senátu jsou nepříznivy stranám, které se projevují ideologicky (nechuť ke klausovským "mobilizacím").

Přímá volba prezidenta, hejtmanů, primátorů a starostů je poněkud riskantní krok, který by nás mohl přivést k autoritativnímu pojetí výkonné moci. Chápu, že pro občana se pak zodpovědnost politiků jeví přehlednější, ale respekt ke kolektivnímu orgánu, který má moc odvolat osobu, která se projevuje ve své funkci panovačně a zneužívá své funkce k posilování své moci a získání osobních výhod, je pro demokratické spravování věcí veřejných výhodou (zvláště při současném stavu žalovatelnosti lumpáren a vymahatelnosti práva). V tomto směru je nejúčinnějším nástrojem proti zneužívání mocenského postavení švýcarský princip rotace - primátor je volen (zastupitelstvem) jen na jediný rok.

Vymezení role prezidenta zasluhuje dost podrobnou úvahu, která by měla vycházet z otázky, zda funkci prezidenta v systému veřejné správy opravdu potřebujeme, a když ano, tak k čemu (mělo by například uvážit i to, že funkce ombudsmana byla vymyšlena ve skandinávských zemích, kde neexistuje funkce prezidenta).

Požadavek redukce zastupitelských sborů je sice populární, ale opět nebezpečný. Čím menší je orgán, tím snáze může být zmanipulován. Spíše by mělo být ústavou stanoveno, že sněmovna a senát mohou rozhodovat jen většinou hlasů všech zvolených členů (tak je tomu v neplacených obecních zastupitelstvech) - nechápu, jak je možné, aby se tolerovalo, že dobře placení poslanci a senátoři se mohou usnášet, i když se jich na zasedání dostaví jen třetina. Snad bylo takové pravidlo zdůvodnitelné ve velkých zemích, kde bylo třeba překonávat obrovské vzdálenosti, a v době koňských spřežení - dnes je to nehorázná benevolence vůči lidem, kteří voličům slíbili starat se za velmi slušný plat a na plný úvazek o správu věcí veřejných.

Představa parlamentní komory "stálých zástupců nižších územních celků (..) volených územními zastupitelskými sbory" se mi vůbec nelíbí. Mandát takových zástupců by byl "odvozen" od mocenských poměrů v tom kterém zastupitelstvu a mohu všechny ujistit, že taková věc se neosvědčuje (objevily by se podobné problémy jako jsou dnes při obsazování funkcí v orgánech městských akciových společností). Tento pseudodemokratický princip mandátu byl u nás po Listopadu uplatněn v tzv. Okresních shromážděních - možná by někdo věděl, jak to tam chodilo.

Účast "úředníků" na pasivním volebním právu je řešena v dnešních zákonech jako otázka "slučitelnosti funkcí". Úředník - pokud je zvolen, se musí rozhodnout jestli rozváže zaměstnanecký (úřednický) pracovní poměr a pokud ne, tak je zbaven mandátu a na jeho místo nastupuje náhradník. Myslím, že to stačí a že to vyhovuje.

Jsme-li u úředníků - jedna změna ve státní správě by byla žádoucí: funkce "státního tajemníka" pro každé ministerstvo - tak to mají v Anglii i na Slovensku. Je u nás stále častějším nešvarem, že nový ministr udělá na svém ministerstvu ihned po svém příchodu personální "zemětřesení" - ještě dřív než je schopen posoudit, kdo z jeho podřízených je pro práci ministerstva užitečný. Současně obsadí dobře placené funkce svými osobními či stranickými kamarády. Tam, kde existuje státní tajemník, jsou snahy nového ministra o taková zemětřesení silně omezeny tím, že personálním šéfem ministerstva je státní tajemník (jmenovaný v Británii královnou, na Slovensku asi prezidentem), který může a nemusí v personálních otázkách ministrovi vyhovět.

Zavést institut referenda je rozhodně žádoucí, už proto, aby se posílil zájem lidí o účast na veřejné správě.

Co se týče organizace územní správy je situace komplikována skutečností, že obce nemohou vytvářet sdružení podle svých společných potřeb. Mezi malou obcí a krajem neexistuje už žádná úroveň samosprávy, což vylučuje vznik přirozených územních správních celků na úrovni malých okresů (město a okolní vesnice - jak tomu bylo za Rakouska, kdy byla okresním městem například i Unhošť, i v Československu až do roku 1960), které by lépe mohly spravovat společné území (řešit dopravní obslužnost, síť škol, zdravotnických zařízení, úřadoven, nákupních center i pracovních příležitostí i správu a rozvoj technické infrastruktury).

Celkově bych doporučoval, aby navrhovaných změn bylo co nejméně, aby však byly důkladně promyšleny jak co do očekavatelných důsledků, tak co do možností realizovat je. Mám strach, že mnohé ze změn by mohly nahrát právě těm, kdo chtějí posílit svou moc, protože při jakékoliv "proměně" je organismus (v tomto případě naše demokracie) nejzranitelnější.

Váš David Svit, KAN

kan@ms.pragonet.cz

kan.cz

text použit pro setkání demokratů "Jak podpořit demokracii v ČR" v Brně, hotel Slavie, 3. srpna 01, 16-20 hod