|
Kauza V J Rott a.s. / "V J Rott a.s." Pracovní verze, o tom jak to bylo a pro hledání možných řešení. Zde najdete příběh... Kauza V J Rott a.s. / "V J Rott a.s." aneb Restituce, privatizační projekt Žádosti o restituce – zbytků, ne-li drobků, toho co kdysi byla čs. evropská firma – jsem podal řádně, v termínech. Mezitím se ale připravovaná legislativa zastavila právě před akciovkami, jako byla V J Rott a.s., do roku 1948 zcela v rodinných rukou mého děda Vladimíra Jiřího Rotta a jeho synovce Ladislava Veselého (s minoritním podílem, jak se tradovalo bez jakýchkoliv rozporů; přes intenzívní pátrání po pražských archívech jsem k tomu nenašel žádné podrobnější doklady, buď se opravdu nezachovaly, nebo někdo "uklízel"). Nemovitosti:Praha 1 – Staré Město, Malé náměstí a Linhartská
Praha 7 – Holešovice
Vypracoval jsem privatizační projekt V J Rott a.s. – spolu s mým vzdáleným strýcem, který mi velmi pomohl, i zejména se orientovat v poměrech – a řádně jej, v termínu, podal úřadúm, příslušným pro privatizované subjekty (Ministerstvo privatizace, Senovážné náměstí; Ministerstvo obchodu, Staroměstské náměstí; Ministerstvo průmyslu, Na Františku). Použil jsem i částí business planu, což tehdy zřejmě sice zdaleka nebylo obvyklé, ale umožnilo mi úspěšná jednání s privatizačními úřady (Ministerstvo privatizace, Ministerstvo obchodu, Ministerstvo průmyslu). Privatizační projekt ukazoval, jak vložit nemovitosti do znovuobnovené firmy, dále obsahoval zjednodušené projekce budoucího vývoje a brzkou expanzi tak, jak by byla možná (tehdy ještě zahraniční firmy nebyly na československém/českém trhu přítomné), na základě úvah podrobnějšiho business planu (ten nejen pro rozvoj a řízení firmy, ale i pro jednání s jednou zahraniční bankou v Praze). Zdálo se mi, že jsem proti konkurentům a nepříznivcům vyhrál, zejména když mě příslušná referentka Ministerstva privatizace (Dienzenhoferovy sady, Praha 5) pozvala k jednání o podrobnostech aktualizace projektu, než půjde ke schválení do vlády. Zároveň mě ale jeden z mých příznivců, tehdy úředník na Ministerstvu průmyslu (Na Františku, Praha 1), důrazně nabádal, ať si můj projekt "ohlídám", když do té vlády půjde. Nevěděl jsem ale, jak se takové věci dělají... a strýc mi řekl, že na to jsme tedy krátcí.
Poprvé nevěděl, jak... Mezitím jsem měl menší výstup s Janou Outratovou, mou vzdálenou sestřenicí, ženou Edvarda Outraty, kteří se tehdy vraceli z Kanady. Jana Outratová se brzy nabídla, že mi s realizací projektu pomůže, což mě upřímně těšilo, tedy alespoň zpočátku. V samých počátcích práce na projektu jsem totiž pozval všechny v této věci možně zúčastněné příbuzné. Jak po mém dědovi Vladimíru Jiřímu, což byli
tak po jeho (minoritnímu) společníkovi Ladislavu Veselém, což byli moji
a vyzval je ke spolupráci. Od vřelé podpory, přání všeho dobrého, přes nepochopení, nezájem až po závist a zášť se postupně otevřely všechny lidské vlastnosti. Jednoho dne jsem tetě Líbě Veselé (tehdy v ještě jejím bytě na Malém náměstí, z něhož ji později Jana Outratová, její dcera, vystěhovala) a sestřenici Janě Outratové vykládal o pokroku práce a jednání. V tom někdo zazvoní a, k mému překvapení, vstoupí soudruh ředitel s.p. Železářství Jan Soukup a ptá se, zcela bezostyšně, Jany Outratové kdy že "to zaměstnancům sdělí". Jana Outratová se ho snažila "nenápadně" umlčet a rychle ho vyprovodila za dveře. Ptal jsem se jí pak, o co že to jde, ale ona, lehce zmatená, nebyla schopná kloudné odpovědi. Byli jsme ten den spolu (Jana Outratová a já) domluveni, že půjdeme na jedno z četných, z posledních, jednání na Ministerstvu privatizace (Dienzenhoferovy sady), a museli jsme už jít. Po cestě jsem se nenechal odvést od tématu, a zmatené odpovědi Jany Outratové mi jen to očividné, do očí bijící, potvrdily, že ona se s tímto člověkem bezostyšně domlouvá za mými zády. Řekl jsem jí to otevřeně, a zeptal se jestli můj dojem souhlasí se skutečností. Dostalo se mi jakési odpovědi, že Soukup je stejně na ní krátký, a že ona dobře ví co dělá (a mumlala něco jako, že na rozdíl ode mne). Poslal jsem jí, důrazně ale slušně, "někam" s tím, že si nepřeji, aby (takto) se mnou dále "spolupracovala" – tedy proti společné věci, a tedy i proti mně. Na dalších pár jednání jsem ji už nebral. Z tisku, na podzim 1993, jsem se dověděl, že privatizační projekt můj, tedy jeho hlavní část, realizuje někdo jiný, zcela drze pod jeho označením "V J Rott a.s.", pod mnou registrovanou značkou "V J Rott" – Jana Outratová (ta moje vzdálená sestřenice) a Jan Soukup (ředitel s.p. "Železářství u Rotta", té hlavní části mého privatizačního projektu). Také jiné další podobnosti, než označení projektu a zároveň značka, byly "jakoby opsány", "lehce interpretovány", nemohlo se tedy jednat o soudruhem ředitelem podaný projekt. Pokusil jsem se o jednání s lidmi na Fondu (?), Ministerstvu (Lazarská) – panem Češkou, s jeho náměstky. Nevedla nikam, pan Češka mi dokonce "radil" abych si napřed udělal pořádek v rodině. (Na což jsem odvětil, jak to šlo zdvořile, že ten sice myslím mám, ale že jsem za ním přišel abychom mluvili o záměně mého projektu na jeho úřadě.) Tak jsem se začal zabývat možnostmi, které dává české právo. Tehdy, v letech 1993-99, šlo – po počáteční anabázi po různých "zvučných" jménech pražské "advokatůry" – o pokus manželské dvojice advokátů, podat, a/nebo iniciovat tři kauzy:
Výsledky:
Z paní doktorky mám ten nejlepší dojem, a mám mnoho důvodů si jí odborně i osobně vážit. Bohužel, pro mou kauzu, se věnuje trestnímu právu. Pan doktor mi během těch let umožnil nahlédnout do práce advokáta za podmínek, o kterých mi už při prvním setkání řekl, že si je vůbec nedovedu představit. Během doby, a zmíněných i dalších pokusů, byla jejich advokátní kancelář několikrát vyloupena, a pokaždé spisy rozházeny. Na konec z mého spisu nezbylo nezbylo skoro nic. V roce 1999 mi bylo definitivně vice než jasné, že to snažení nikam nevede a přestal jsem do ČR tak intenzívně jezdit. další podrobnosti viz též obchodní rejstřík >Přehled a výpisy Mé dojmy, pozorování a zkušenosti k osobám a jejich nasazení: Edvard Outrata, Jana Outratová, Radim Kopecký Edvard Outrata, *9.8.1936 (StB: "Elliott"), dnes český politik, v Kanadě byl úspěšný úředník, odešel tam do penze jako ředitel informatiky (info J.+E. Outratovi) na tamějším Statistickém úřadě, převzal (za pomoci svých styků v Č(S)R, jak se Jana Outratová chlubila) předsednictví ČSÚ (zprávy o jeho působení tam jsou velmi "pestré", promiňte tu jedovatůstku). Edvard a StB: V databázi abscr.cz je Outrata, Eduard, 9.8.1936 uveden jako zaznamenán v Archivním protokolu agenturně operativních svazků, zaveden dne 8.4.1968 registrujícím útvarem I. správa MV (15. odbor), pod registračním číslem 10380 (archivní číslo 12469), s krycím jménem "Elliott". Jana Outratová, *22.4.1938, se zpočátku prezentovala jako úspěšná manažerka, ale její velmi dobře působící životopis nechtěla na venek zveřejnit, a při jeho přepisování se ukázalo, že v Kanadě měla nějaké vleklé problémy (buď psychické, nebo zdravotní, dlouholetou alergii, nebo obojí, v jejichž důsledku nemohla pořádně pracovat). Radim Kopecký, *13.11.1936 (StB: "Karel", "Kopec", "Matěj", "Spojka"), je kamarád Edvarda Outraty od dob jejich mládí, jednoho dne se objevil, uveden Outratovými s tím, že "nám poradí". Jak jsem po tom podzimu 1993 zjistil, stal se předsedou dozorčí rady ukradené "V J Rott a.s." (kam si ho Outratovi dosadili). Tento kádr StB je uveden v Cibulkových seznamech – cibulka.com, i v později zveřejněných abscr.cz – a ve správních radách Narexů a Pilan, které "si (spolu)privatizoval" a dalších (viz též obchodní rejstřík justice.cz...). Jan Soukup, *21.6.1954 Tehdy ještě, nebo těsně už ne, soudruha ředitele jsem vyhledal velmi brzy, zajímalo mě, jestli a jak by se s ním případně dalo spolupracovat nebo v obnovené firmě počítat. Jak po rozhovorech s ním tak i se zaměstnanci a vedoucími železářství se rychle ukázalo, že tento človek k ničemu, bohužel, není. Jak pracovně tak charakterově. Jan Suk, *10.4.1953 (StB: "Roztoky"), Jan Mikš, *10.2.1950, Tomáš Pitra, *16.5.1960 Advokáti v Praze – nyní Mikš & Suk, www.akms.cz a Pitra Pýcha ppadvokat.com – jejich specialita (mimo mnoha jiných lumpáren, v české advokacii dodnes obvyklých) byla "hloupí restituenti", jakož i jiní s privatizovanými nemovitostmi spojení, které s bravúrou připravovali o jejich nemovitosti. Jako se stalo i v případě "spojenců" Soukupa a Outratové. Do jejichž služeb vstoupili, než se, společně se soudruhem ředitelem, Jany Outratové začali zbavovat. Jednoho dne, tak asi rok (?) po podzimním novinovém článku roku 1993, zazvonil telefon a ozval se jeden z vedoucích železářství, pan M., a jestli bych byl ochoten s Janou Outratovou mluvit. Řekl jsem, proč ne, a za vteřinu jsem ji měl na telefonu. A jak mě potřebuje a jak se mi omlouvá, první část omluvy už předal pan M. A že potřebuje pomoc v záchráně firmy... Inu, vypravil jsem se do Prahy. Jana Outratová mě provedla železářstvím, včetně většiny vedoucích, upřímně mne zdravících... také se ptali, co to všechno má znamenat, a jak to vlastně bylo. Sešli jsme se u jednoho z nich a tam mi Jana Outratová a přítomní vedoucí předali spousty papíru, ty zajímavější k nahlédnutí, a na jednom z nich, kde Jana Outratová "vysvětluje" co se dělo (kolem té záměny, a proč ona v tom jede, samozřejmě ne takto formulováno), přilepená post-it cedulka s její rukou napsaným "To ovšem nevysvětluje záměnu Vladimíra Rotta st. za Vladimíra Rotta ml." Mého starého otce, odjakživa umělce (výtvarník a divadelník), dosadili do role pana předsedy... Pak následovala návštěva s Janou Outratovou na Ministerstvu privatizace (Lazarská), kde mě představila Ing. M., ten očividně nevěděl, co si o té návštěvě má pořádně myslet. Až Jana Outratová zvesela pravila, "no to jsme nevěděli jak to dopadne, a tehdy jsme si přeci mysleli že tu záměnu děláme pro dobrou věc!" Ing. M. jí nějak v té záměně pomáhal. A mně považoval za nutné hned říct, že kdykoliv tu záměnu dosvědči. Což mě potěšilo (už je to deset let...). Následovaly velmi chaotické akce Jany Outratové, v pozadí s Edvardem Outratou, ten ale v popředí "instruktáží" u nich doma, kdy se mě – podle mého dojmu, jak jsem si urovnával smysl jejich činění – snažili nasadit do role toho, co jim zachrání část jejich kořisti. Včetně "naléhavých" setkání u referentů na Fondu (Rašínovo nábřeží, Praha 2) – a na jiných úřadech, množících se kolem privatizací – s instrukcemi a "zaručenými" informacemi... Na jedném z mých posledních pozvání, po tom podzimu 1993 (zima, ale která, 93/94, 94/95?), na Ministerstvo privatizace, obor průmyslu (ještě Dienzenhoferovy sady, krátce před přestěhovánim do Lazarské) se mě paní Č., ředitelka oboru průmyslu ptala, co že jsem to podával za nesmysly, a jestli bych to s tou paní Outratovou nemohl podat pořádně. Zeptal jsem se, jestli má vůbec můj celý projekt, což nevěděla, takže pan referent L. k velké nelibosti musel skočit do archivu, aby přinesl lehce znetvořenou část mého projektu (s.p. SET Praha, č.p. 143), nepořádně okopírovanou a podepsanou Ing. Janou Outratovou a Ing. Janem Soukupem. A, samozřejmě, vytrženou z kontextu. Na mé námitky že se jedná o očividný podvod, paní ředitelka sdělila, že mám jedinou možnost, dát to do pořádku společně s paní Outratovou (zdálo se mi, že to myslela dobře). Při pozdějším obcházení těch stop podvodů paní Outratové a soudruha Soukupa jsem navštívil i pana referenta L. (Lazarská). Paní ředitelka už nebyla, odešla do Chemapolu. Pan L. mi otevřel své srdce, že něco takového nikdy ještě nezažil – když na něj J. Outratová, tehdy ještě jedna ruka se soudruhen Soukupem, dělala nátlak, ať jí tu nemovitost SETu vydá, což on odmítl, tak na něj přišel z ČSÚ (kde pan Outrata byl tehdy šéfem nejvyšším) podrobný dotazník k soukromým a majetkovým poměrům, s pohrůžkou, co se stane, když nevyplní. Nevyplnil a tu nemovitost právě dával do dražby. Tu dražbu jsem stihl navštívit, a pokud vím, tak ji vyhrál jeden pan Ital, zastupovaný Dr. Pitrou (AK Suk, Mikš, Pitra – nebo ten pan Ital zastupoval Dr. Pitru? :-) Vladimír Rott |