|
Kauza
V J Rott a.s. / "V J Rott
a.s."
Pracovní verze, určená pro hledání toho, jak to bylo a jaká jsou možná řešení.
Zde najdete KAUZA V J ROTT a.s. / "V J ROTT a.s." ANEB DRUHÝ LUP (zde dole) Kauza V J Rott a.s. / "V J Rott a.s." aneb Restituce, privatizační projekt Žádosti o restituce jsem podal řádně, v termínech. Mezitím se ale připravovaná legislativa zastavila právě před akciovkami, jako byla V J Rott a.s., do roku 1948 zcela v rodinných rukou mého děda Vladimíra Jiřího Rotta a jeho synovce Ladislava Veselého (s minoritním podílem, jak se tradovalo bez jakýchkoliv rozporů; přes intenzívní pátrání po pražských archívech jsem k tomu nenašel žádné podrobnější doklady). Nemovitosti:Praha 1 - Staré Město, Malé náměstí a Linhartská
Praha 7 - Holešovice
Vypracoval jsem tedy, ale zdaleka ne jen proto, privatizační projekt V J Rott a.s. - spolu s mým vzdáleným strýcem, který mi velmi pomohl, i zejména se orientovat v poměrech - a řádně jej, v termínu, podal úřadúm, příslušným pro privatizované subjekty (Ministerstvo privatizace, Senovážné náměstí; Ministerstvo obchodu, Staroměstské náměstí; Ministerstvo průmyslu, Na Františku). Použil jsem i částí business planu, což tehdy zřejmě sice zdaleka nebylo obvyklé, ale umožnilo mi úspěšná jednání s privatizačními úřady (Ministerstvo privatizace, Ministerstvo obchodu, Ministerstvo průmyslu). Privatizační projekt ukazoval, jak vložit
nemovitosti do znovuobnovené firmy, dále obsahoval
zjednodušené projekce budoucího vývoje a brzkou
expanzi tak, jak by byla možná (tehdy ještě
zahraniční firmy nebyly na
českém/československém trhu přítomné), na základě úvah
podrobnějšiho business planu (ten nejen pro
rozvoj a řízení firmy, ale i pro
jednání s jednou zahraniční bankou v
Praze). Zdálo se mi, že jsem proti konkurentům a
nepříznivcům vyhrál, zejména
když mě příslušná referentka
Ministerstva privatizace (Dienzenhoferovy sady, Praha 5) pozvala k
jednání o podrobnostech aktualizace projektu,
než půjde ke schválení do vlády.
Zároveň mě ale jeden z mých příznivců, tehdy úředník na
Ministerstvu průmyslu (Na Františku, Praha 1),
důrazně nabádal, ať si můj projekt "ohlídám", když do té vlády
půjde. Nevěděl jsem ale, jak se takové
věci dělají... a strýc mi
řekl, že na to jsme tedy krátcí.
Poprvé, co nevěděl, jak... Mezitím jsem měl menší výstup s Ing. Janou Outratovou, mou vzdálenou sestřenicí, ženou Ing. Edvarda Outraty, kteří se tehdy vraceli z Kanady. Jana Outratová se brzy nabídla, že mi s realizací projektu pomůže, což mě upřímně těšilo, tedy alespoň zpočátku. V samých počátcích práce na projektu jsem totiž pozval všechny v této věci možně zúčastněné příbuzné. Jak po mém dědovi Vladimíru Jiřímu, což byli
tak po jeho (minoritnímu) společníkovi Ladislavu Veselém, což byli moji
a vyzval je ke spolupráci. Od vřelé podpory, přání všeho dobrého, přes nepochopení, nezájem až po závist a zášť se postupně otevřely všechny lidské vlastnosti. Jednoho dne jsem tetě Líbě Veselé (tehdy v ještě jejím bytě na Malém náměstí, z něhož ji později Jana Outratová vystěhovala) a sestřenici Janě Outratové vykládal o pokroku práce a jednání. V tom někdo zazvoní a, k mému překvapení, vstoupí pan (do nedávna soudruh) ředitel s.p. Železářství Jan Soukup a ptá se, zcela bezostyšně, Jany Outratové kdy že "to zaměstnancům sdělí". Jana Outratová se ho snažila "nenápadně" umlčet a rychle ho vyprovodila za dveře. Ptal jsem se jí pak, o co že to jde, ale ona, lehce zmatená, nebyla schopná kloudné odpovědi. Byli jsme ten den spolu (Jana Outratová a já) domluveni, že půjdeme na jedno z četných, z posledních, jednání na Ministerstvu privatizace (Dienzenhoferovy sady), a museli jsme už jít. Po cestě jsem se nenechal odvést od tématu, a zmatené odpovědi Jany Outratové mi jen potvrdily, že ona se s tímto člověkem bezostyšně domlouvá za mými zády. Řekl jsem jí to otevřeně, a zeptal se jestli můj dojem souhlasí se skutečností. Dostalo se mi jakési odpovědi, že Soukup je stejně na ní krátký, a že ona dobře ví co dělá (a mumlala něco jako, že na rozdíl ode mne). Poslal jsem jí, důrazně ale slušně, "někam" s tím, že si nepřeji, aby (takto) se mnou dále "spolupracovala" - tedy proti společné věci, a tedy i proti mně. Na dalších pár jednání jsem ji
už nebral. Z tisku, na podzim 1993, jsem se dověděl, že privatizační projekt můj, tedy jeho hlavní část, realizuje někdo jiný, zcela drze pod jeho označením "V J Rott a.s.", pod mnou registrovanou značkou "V J Rott" - Jana Outratová (ta moje vzdálená sestřenice) a Jan Soukup (ředitel s.p. "Železářství u Rotta", té hlavní části mého privatizačního projektu). Také jiné další podobnosti, než označení projektu a zároveň značka, byly "jakoby opsány", "lehce interpretovány", nemohlo se tedy jednat o panem/soudruhem ředitelem podaný projekt. Pokusil jsem se o jednání s lidmi na Fondu (?), Ministerstvu (Lazarská) - panem Češkou, s jeho náměstky. Nevedla nikam, pan Češka mi dokonce "radil" abych si napřed udělal pořádek v rodině. (Na což jsem odvětil, jak to šlo zdvořile, že ten sice myslím mám, ale že jsem za ním přišel abychom mluvili o záměně mého projektu na jeho úřadě.) České právo a jeho mezeTak jsem se začal zabývat možnostmi, které dává české právo. Tehdy, v letech 1993-99, šlo - po počáteční anabázi po různých "zvučných" jménech pražské "advokatůry" - o pokus manželské dvojice advokátů, podat, a/nebo iniciovat tři kauzy:
Výsledky:
Z paní doktorky mám ten nejlepší dojem, a mám mnoho důvodů si jí odborně i osobně vážit. Bohužel, pro mou kauzu, se věnuje trestnímu právu. Pan doktor mi během těch let umožnil nahlédnout do práce advokáta za podmínek, o kterých mi už při prvním setkání řekl, že si je vůbec nedovedu představit. Během doby, a zmíněných i dalších pokusů, byla jejich advokátní kancelář několikrát vyloupena, a pokaždé spisy rozházeny. Na konec z mého spisu nezbylo skoro nic (teď tyto zbytky leži u solidního advokáta, který je ale specializován na právo mezinárodní a bankovni). V roce 1999 mi bylo definitivně vice než
jasné, že to snažení nikam nevede a
přestal jsem do ČR tak intenzívně
jezdit. další podrobnosti viz též obchodní rejstřík >Přehled a výpisy Mé dojmy, pozorování a zkušenosti pro Vaši informaci (vůbec nechci soudit, pokud by takový dojem měl vzniknout): Edvard
Outrata, Jana Outratová, Radim Kopecký
Edvard Outrata, *9.8.1936, je ten senátor - outrata.cz - a v Kanadě byl úspěšný úředník, tam odešel do penze jako ředitel informatiky (info J.+E. Outratovi) na tamějším Statistickém úřadě, převzal (za pomoci svých styků v Č(S)R, jak se Jana Outratová chlubila) předsednictví ČSÚ (zprávy o jeho působení tam jsou velmi "pestré", promiňte tu jedovatůstku). Jana Outratová, *22.4.1938, se zpočátku prezentovala jako úspěšná manažerka, ale její velmi dobře působící životopis nechtěla na venek zveřejnit, a při jeho přepisování se ukázalo, že v Kanadě měla nějaké vleklé problémy (buď psychické, nebo zdravotní, dlouholetou alergii, nebo obojí, v jejichž důsledku nemohla pořádně pracovat). Radim Kopecký, *13.11.1936, je kamarád Edvarda Outraty z mládí, jednoho dne se objevil, uveden Outratovými s tím, že "nám poradí". Jak jsem po tom podzimu 1993 zjistil, stal se předsedou dozorčí rady ukradené "V J Rott a.s." (pozvala si ho tam Jana Outratová), dále je na Cibulkových seznamech - cibulka.com - a ve správních radách Narexů a Pilan a dalších (viz též obchodní rejstřík). Jan Soukup,
*21.6.1954
Tehdy ještě, nebo těsně už ne, soudruha ředitele jsem vyhledal velmi brzy, zajímalo mě, jestli a jak by se s ním případně dalo spolupracovat nebo v obnovené firmě počítat. Jak po rozhovorech s ním tak i se zaměstnanci a vedoucími železářství se rychle ukázalo, že tento človek k ničemu, bohužel, není. Jak pracovně tak charakterově. Jan Suk,
*10.4.1953, Jan Mikš, *10.2.1950, ...
Pitra
Advokáti v Praze - nyní Mikš a Suk, www.akms.cz -
jejich specialita byla "hloupí restituenti", jakož i
jiní s privatizovanými nemovitostmi spojení,
které s bravúrou připravovali o jejich
nemovitosti. Jako se stalo i v případě "spojenců" Soukupa a Outratové.
Do jejichž
služeb vstoupili, než se, společně s panem
ředitelem, Jany Outratové začali zbavovat. Jednoho dne, tak asi rok (?) po podzimním novinovém článku roku 1993, zazvonil telefon a ozval se jeden z vedoucích železářství, pan M., a jestli bych byl ochoten s Janou Outratovou mluvit. Řekl jsem, proč ne, a za minutu jsem ji měl na telefonu. A jak mě potřebuje a jak se mi omlouvá, první část omluvy už předal pan M. A že potřebuje pomoc v záchráně firmy... Inu, vypravil jsem se do Prahy. Jana Outratová mě provedla železářstvím, včetně většiny vedoucích, upřímně mne zdravících... také se ptali, co to všechno má znamenat, a jak to vlastně bylo. Sešli jsme se u jednoho z nich a tam mi Jana Outratová a přítomní vedoucí předali spousty papíru, ty zajímavější k nahlédnutí, a na jednom z nich, kde Jana Outratová "vysvětluje" co se dělo (kolem té záměny, a proč ona v tom jede, samozřejmě ne takto formulováno), přilepená post-it cedulka s její rukou napsaným "To ovšem nevysvětluje záměnu Vladimíra Rotta st. za Vladimíra Rotta ml." Mého starého otce, odjakživa umělce (výtvarník a divadelník), dosadili do role pana předsedy... Pak následovala návštěva s Janou Outratovou na Ministerstvu privatizace (Lazarská), kde mě představila Ing. M., ten očividně nevěděl, co si o té návštěvě má pořádně myslet. Až Jana Outratová zvesela pravila, "no to jsme nevěděli jak to dopadne, a tehdy jsme si přeci mysleli že tu záměnu děláme pro dobrou věc!" Ing. M. jí nějak v té záměně pomáhal. A mně považoval za nutné hned říct, že kdykoliv tu záměnu dosvědči. Což mě potěšilo (už je to deset let...). Následovaly velmi chaotické akce Jany
Outratové, v pozadí s Edvardem Outratou, ten ale v
popředí "instruktáží" u nich doma,
kdy se mě - podle mého dojmu, jak jsem si
urovnával smysl jejich činění -
snažili nasadit do role toho, co jim zachrání
část jejich kořisti. Včetně "naléhavých" setkání u referentů na
Fondu (Rašínovo nábřeží,
Praha 2) - a na jiných úřadech,
množících se kolem privatizací - s
instrukcemi a "zaručenými" informacemi... Na jedném z mých posledních pozvání, po tom podzimu 1993 (zima, ale která, 93/94, 94/95?), na Ministerstvo privatizace, obor průmyslu (ještě Dienzenhoferovy sady, krátce před přestěhovánim do Lazarské) se mě paní Č., ředitelka oboru průmyslu ptala, co že jsem to podával za nesmysly, a jestli bych to s tou paní Outratovou nemohl podat pořádně. Zeptal jsem se, jestli má vůbec můj celý projekt, což nevěděla, takže pan referent L. k velké nelibosti musel skočit do archivu, aby přinesl lehce znetvořenou část mého projektu (s.p. SET Praha, č.p. 143), nepořádně okopírovanou a podepsanou Ing. Janou Outratovou a Ing. Janem Soukupem. A, samozřejmě, vytrženou z kontextu. Na mé námitky že se jedná o očividný podvod, paní ředitelka sdělila, že mám jedinou možnost, dát to do pořádku společně s paní Outratovou (zdálo se mi, že to myslela dobře). Při pozdějším obcházení
těch stop podvodů paní Outratové a pana
Soukupa jsem navštívil i pana referenta
L. (Lazarská). Paní ředitelka
už nebyla, odešla do Chemapolu. Pan L.
mi otevřel své srdce, že něco
takového nikdy ještě nezažil - když na
něj J. Outratová, tehdy ještě jedna ruka s
panem Soukupem, dělala nátlak, ať jí tu
nemovitost SETu vydá, což on odmítl, tak na
něj přišel z ČSÚ (kde pan Outrata
byl tehdy šéfem nejvyšším) podrobný
dotazník k soukromým a majetkovým poměrům, s
pohrůžkou, co se stane, když nevyplní.
Nevyplnil a tu nemovitost právě dával do
dražby. Tu dražbu jsem stihl navštívit, a
pokud vím, tak ji vyhrál jeden pan Ital, zastupovaný
Dr. Pitrou (AK Suk, Mikš, Pitra - nebo ten pan Ital
zastupoval Dr. Pitru? :-) Vladimír Rott |