4.9.03

Až se do těchto věcí pustíme, staneme se dospělými Evropany

Vladimír Rott

Článek "Rodiny továrníků žádají miliardy" v HN ze dne 3.9.03 mě velmi zaujal. Ne jako novinařina, na to není (mírně řečeno) příliš kvalitní. Nezabývá se totiž tím, jaké je – nebo stále ještě není – právo, ale tím, kdo co řekl. Bohužel stále typické.

Stejně – a zase bohužel typicky – nepojednána zůstává velká otázka, jak dlouho ještě bude bezpráví platit. I HN zde, jak je stále ještě běžné, cituje dekrety jako právo... Přitom by se tady dotkly velmi napínavé otázky, kdy bude postkomunistické právo nahrazeno soudobým, tedy tím, co je nejen v evropské tradici, ale i v mnohých dnešních zemích Evropy běžné.

Článek mě zaujal tím, co se – konečně – v Česku děje, začíná dít. Co je dnes už v Česku možné, a co se donedávna zdálo nemožné – začít zpochybňovat tabu dědictví bezpráví, prohlášeného za podstatu polistopadového práva. (Nevím už kde jsem četl, že pan Rychetský brání "kontinuitu práva", míněno komunistického a polistopadového. Pochybuji, že by člověk tak inteligentní něco tak nesmyslného mohl kdy říct, ale prý se jedná o výrok opakovaný – je to tak?)

Přesto, nebo právě proto, že jde u potomků "rodin továrníků" o nároky z hlediska některých – mnohých (?) – lidí v ČR nepochopitelné, je v druhém desetiletí ubíhajícím od toho, kdy si i Češi a Slováci – konečně (!) – všimli rozpadu SSSR, na čase začít se zabývat tím, že i tyto nároky jsou částí právního řádu, který stále ještě není v ČR příliš znám. Přesto že kdysi byl právě i v ČSR běžný.

Pan Felix Nevřela má velkou výhodu – zná právo ještě takové, jaké kdysi bylo v ČSR samozřejmé. U něj, troufám si tvrdit, nejde o plané řeči, ale o profesionalitu. Předpokládám, že u pana Luboše Chalupy také. Držím jim palce – jako český občan totiž chci, aby i tato část práva našla v ČR uplatnění. Vítám každý koutek, z kterého je možné zaútočit na kontinuitu (post-)komunistického bezpráví jako "základu českého práva".

Hlavní, otevřená, otázka ale zůstává otázka zásadní – a v pravém smyslu politická. Přičemž politikou vůbec neoznačuji to, co se v (post-)totalitních společnostech praktikuje, ale to na co jsem ve Švýcarsku zvyklý, ale o čemž se mnohým Evropanům, dokonce i některým na "Západ" od ČR, ještě ani pořádně nesní. Něco, co nazývám "politickou politikou drobného občana", To, že věci své občané řeší co nejblíže u toho, kde se dějí (např. správa škol, investice do infrastruktury), ale spolurozhodují i o věcech "vzdálenějších", zejména těch podstatných (např. ústava, mezinárodní smlouvy).

Teď k té otázce: Co učiníme s majetky, dávno (a jak dávno?) a zejména nedávno rozkradenými a kradenými? Co učiníme se zloději – zejména nedávnými, ale i jak se vyrovnáme s těmi dávnými? A zejména také: Jak umožníme vznik a ochranu majetku, které by byly základem zdravého hospodaření? (Kdy opustíme blud, že zloději a zlodějina by měli být touto podstatou?!)

Až se do těchto – základních – věci pustíme, staneme se dospělými Evropany, právem na sebe hrdými.

---

[Pozn. JČ:]

Vladimír Rott se po pádu komunismu neúspěšně pokusil o restituci železářství svých předků "V.J.Rott" na Malém náměstí v Praze.

Pozn. JČ:

V ČR se vyskytly protirestituční názory, argumentující, že vyplácení odškodného poškozeným dědicům zabavených majektů by jen oslabilo státní pokladu a nevedlo by k zvýšení investic a k stimulaci hospodářského rozvoje, proto prý stát v zájmu své ekonomiky "nemusí k restitucím přistoupit".

Jinou otázkou je dědická daň: např. ve Velké Británii se usuzuje, že každý by si měl vytvořit vlastní bohatství a je obscénní žít z bohatství, které nahromadili vaši předci – proto jsou odkazy majetku dalším generacím zatěžovány těžkými dědickými daněmi. Jistě, že se dají různým způsobem obejít, zejména pokud darujete svůj majetek svým potomkům ještě za života.

bylo, a je, to ale jinak – viz odpověď VR »
kterou ale JČ už nezveřejnil...