|
Po uši v postkomunismu
Vzpomínky Jana Drábka pojednávají o devíti letech která strávil
po roce 1989 v Čechách.
Jde o velmi zajímavé texty mapující klima vrcholové části
naší politiky. Drábek totiž pracoval nejprve jako lektor anglického jazyka
na ministerstvu zahraničí, dále jako diplomat Keni a Albánii (jmenován
byl svým spolužákem Václavem Havlem) a nakonec jako ředitel českého diplomatického
protokolu.
Nicméně v roce 1998 se vrátil znovu do Kanady kde žil
od malička (emigroval s rodiči již v roce 1948). Vysvětluje i důvody svého
odchodu, ostatně o řadě našich vrcholových politiků se vyjadřuje velmi
kriticky.
Pokládám za užitečné seznámit potencionální čtenáře s
několika úryvky ze závěrečné kapitoly.
"V České republice převzali vládu v roce 1989
z velké části ekonomové. Výsledky byly hrůzostrašné. Ano, je nesporné,
že ekonomika je husou, která nese zlatá vejce. Ale aby to mohla dělat,
potřebuje dobré hnízdo...
Co mi nejvíce vadilo na české společnosti? Trvalo několik
let, než jsem si to uvědomil, a sice fakt, že fungovala jako vertikální
systém...
Fungující demokracie není jen země bez politických vězňů.
Je to dosti komplikovaná mašinka, která používá jako palivo zainteresovanost
svých lidí. Ti v ní vyvolávají potřebné kvašení, poskytují jí dynamismus,
který pak vysílá potřebné signály nahoru k zástupcům a vedoucím společnosti.
Dělá se to nejen prostřednictvím občanských skupin, politických stran,
voleb, fungujícího soudního systému, schopné policie a tisku, ale též tisíců
angažovaných jednotlivců...
Tento vývoj ovšem neunikl pozornosti mazanějších politiků.
Ti využili času, který jim poskytli disidenti, když byli u vesla, aby se
patřičně zorganizovali v partaje. Taky k tomu, aby poslechli rad profesionálních
politických poradců ze Západu. Ti jim ukázali, jak nejlépe nastylizovat
své sliby a jak je pak nejefektivněji rozšiřovat. Další volby pak už disidenti
a diletanti na celé čáře prohráli a ve vedení je vyměnili prohnaní profesionálové.
Nezatížení přílišnou sentimentalitou přišli s mazanou kuponovou privatizací
a vzápětí hodili přes palubu hospodářsky zaostalé Slovensko.
Noví vládci byli však už podstatně pomalejší, když přišlo
na reorganizaci a utužování institucí, bez kterých se žádný skutečně demokratický
stát neobejde - soudnictví, policie a jiných státních řídících systémů...
Personál ministerstev byl sice z velké části vyměněn,
ale ministerstva samotná fungovala dál podle starého systému. Nadále v
nich a kolem nich byli u moci mistři utajování, autoritativní byrokrati,
Moskvou vyškolení oficíři nebo zkorumpovaní advokáti a soudci. Ti nejenže
prosperovali, ale získali čas k tomu, aby se mnohem lépe opevnili ve svých
postech."
Skutečnosti které nám ve své knize pan Drábek předkládá jsou
natolik alarmující, že si zaslouží sumární shrnutí.
Životní potřebou této společnosti je slušnost. Ztráceli
jsme ji postupně celá desetiletí, a ani polistopadový vývoj na věci mnoho
nezměnil. Možná dokonce to ztrácení ještě urychlil, když se za normu jednání
a mezilidských vztahů začaly znovu prosazovat nadutost a povýšenost, intolerance
a neochota k domluvě. A to mezi politiky i podnikateli.
Ukazuje se, že slušnost je proti drzosti opravdu v nevýhodě.
Mnozí naši politici si navíc drzost zvolili za jediný program. Místo aby
se snažili lidem naslouchat, jsou arogantní, nejsou ochotní názory občanů
ani poslouchat, natož se jimi řídit.
Jan Drábek má pravdu, že jsme stále ještě po uši v postkomunismu.
Nemáme ale možnost odejít do svého druhého domova, kterým je pro něho Kanada,
a proto záleží jen na nás, jaký život si zde doma zvolíme.
I když to zní jako fráze, skutečně záleží na občanech
jaký bude další vývoj naší země. Být sami slušnými a slušnost důsledně
vyžadovat všude kolem sebe je první předpoklad.
RNDr. Ivan
Turnovec
Jan Drábek: Po uši v postkomunismu
první vydání 2000, Euromedia Group - Knižní klub a Ikar, 224 s. (214 text, 10 fotopřílohy), ISBN 80-2420414-2
|
|
