vjrott.com/cz/clanky/130922.html (tato stránka)
22.9.13

Na cestě k demokracii v ČR

Nemuseli bychom se vyhýbat zkušenostem, inspiracím, ani Evropským diskusím o problémech – a jejich řešením

Poznámka k hnutím v ČR* a k hnutí Více demokracie – u příležitosti diskuse kolem připravované přednášky**

Vladimír Rott
* hnutí v ČR, jako např. HzPD, KAN, OF, S12 – namátkou pouze ta, která blíže znám – s přáním jim i dalším, aby se jejich lidé začali dávat dohromady, v tom co najdou společného
** jedna z přednášek na konferenci Sociální změna: revoluce a transformace, pořádané 5. a 6. listopadu 2013 v Praze Centrem globálních studií AV ČR a UK (1) – viz též "Pozvánka k diskusi" v příloze

Jiří Polák – český a švédský aktivista, doktor politických věd Lundské univerzity (2) a, mimo jiného, i spoluzakladatel hnutí HzPD – vyzval k diskusi o příspěvku na připravované konferenci na téma Sociální změna: revoluce a transformace, pořádané 5. a 6. listopadu v Praze Centrem globálních studií AV ČR a UK.(1)

V jednom diskusním příspěvku (viz příloha) mě zarazilo tvrzení, že: "... Největší PD organizace, německá Mehr Demokrati[e] e.V., mající tisíce placených členů a desítky funkcionářů, se jaksi považuje za vedoucí v mezinárodním hnutí a myslí, že by ji všic[h]ni měli napodobovat. Ale za přímou demokracii považují jen iniciativu a referendum, jinak se systém založený na politických stranách nesnaží reformovat ..." (pozn.: PD je zkratka pro přímou demokracii).

To tvrzení přišlo, poněkud překvapivě, právě od Jiřího Poláka, jednoho z hlavních referentů, a tak považuji za nezbytné na něj reagovat, podiven tímto pohledem na hnutí, které by – v mé zkušenosti s řadou jeho lidí a ze spolupráce na několika projektech – našim hnutím mohlo mnohé přinést. Pokud ovšem odhodláme opustit pocit, že všechno musíme vynalézt úplně sami – jak, docela překvapivě, i mezinárodně činný autor na závěr své poznámky uvádí: "... nepotřebujeme žádný návod zvenčí ..." (viz příloha). Což se zdá být jedním ze základů naší "pokladničky lidových moudrostí", ale až příliš často spojeno s výběrem návodů či vlivů, které naopak převzít máme, pokud jsou v zájmu tom či onom, nebo toho či onoho.

Tak jsem, ve snaze upozornit na tento problém – uzavírání se před "cizáky" – i ve snaze poukázat na zcela jinou zkušenost s lidmi téhož společenství, a zejména na jejich zkušenosti a inspirace, které by mohly inspirovat zase nás na naší cestě k demokracii – k té skutečné, kterou se mnozí u nás snaží hledat a najít – Jiřímu Polákovi napsal:

Milý Jiří,

v řadě mailů, diskuse kolem Vaší přednášky,(1) i další přednášky Josefovy,(3) jsem si povšiml Vašeho, zdá se že poměrně silného, zklamání z lidí Více demokracie (Mehr Demokratie).(4) Chtěl bych se s Vámi podělit o jinou zkušenost.

Samozřejmě je v této skupině i kolem ní mnoho těch nejrůznějších lidí. Myslím ale, že podobně jako i jinde tak i v tomto společenství – pokud jeho cíle, záměry, inspirace a činy sdílím – je dobré najít ty jednomu odpovídající a umět se domluvit s jinými.

Nemyslím, že, jak píšete, by se lidé Více demokracie a kolem ní omezovali na pouze jedno téma a, jak dále píšete, že by se vyhýbali tématům a činům jiným. U některých to tak může být, stejně tak je ale řada dalších, pracujících na dalších tématech, souvislostech a především konkrétních změnách z dnešního hlediska již zastaralého politického systému – např. v pracovních skupinách,(4a) mimo skupin dalších, méně formalizovaných. Jakékoliv z témat ale, pokud se mají stát tématem hnutí, musí projít hlasováním na půlročně konaných sněmech členů, kteří rozhodují o tom, jestli je to či ono téma také tématem jejich (a pak tedy i tématem jejich hnutí).

V kuratoriu(4b) je řada lidí. Mezi nimi i řada renomovaných vědců, ekonomů, politologů, sociologů. A sice vědců skutečných. Ne oněch "žvatlalů" tak často zamořujících diskuse všude kde neznalost vládne. Jak se děje i u nás (jejich "zvučná" jména raději neuvádím), přičemž a především doufám že nastanou doby, kdy ti mladí lidé dnes nacházející uplatnění mimo ČR najdou možnost kvalifikovaně působit i doma. Ale, což mne těší, např. v ekonomii se, byť třeba pomalu, začíná již něco k dobrému měnit. Vždyť je také na čase.

Jak i jinde, tak i v kuratoriu Více demokracie najdete také pár jiných. Např. jinak zcela neznámých umělců či antroposofů (s těmito životními rolemi často se prolínajícími), reprezentujících dodnes poměrně silné společenství ještě z dob založení Více demokracie, pod prvním názvem IDEE v roce 1988, kdy jeden z impulsů přišel od Josepha Beuyse a skupiny kolem něj. Ale jiné impulsy, neméně důležité, přišly z akademických kruhů, v průběhu sedmdesátých a osmdesátých let diskutujících možnosti změn tehdy již rozpoznaně zastaralých politických systémů. Mezi těmi lidmi byl i Jaroslav Langer,(5) kterého jste, pokud vím, znal.

Myslím, že se jedná o překlep, když píšete o "placených členech". Pro pořádek poznamenávám, že se jedná o členy platící (78 eur ročně), ale i o řadu těch ze sociálních důvodů platících pouze symbolicky. Více demokracie má i řadu podporovatelů, také finančních, někteří z nich se na činnosti Více demokracie či jejím obsahu jinak nepodílí. Dále Více demokracie pravidelně pořádá, zpravidla dosti úspěšné, sbírky na ten či onen projekt. Ti "placení funkcionáři", o nichž se dále zmiňujete, dobře vědí že jsou odkázání na jiné příjmy, neboť platy Více demokracie jsou minimální (ve srovnání s jinými možnostmi), odpovídajícně i jiným hnutím. Mnozí další pracují bez jakéhokoliv finančního odškodnění.

Zejména ale myslím, že by bylo dobré, kdyby se hnutí u nás – např. HzPD, které jste spoluzaložil, např. KAN, jehož lidé solidně a dobře pracují na lokální úrovni, např. OF, které ještě než se rozjelo "Klaus sprostě ukrad", např. S12, snažící se prosadit přímou volbu a přímou odpovědnost poslanců – vydala na cestu k těm schopnostem, které taková hnutí jako např. Více demokracie mají a úspěšně používají. Myslím, že by bylo škoda, plýtvat síly na to, úporně se snažit zabraňovat možnostem podívat se na takové zkušenosti, a odmítat naučit se jim (jakkoliv by třeba Vaše osobní zklamání ze setkání s lidmi Více demokracie mohlo být silné).

Škoda by bylo, kdybychom se uzavírali i účasti na diskusích, jako např. k tématu: "...liberalizace finančních trhů, bankovní krize a krize Eura – které nespadly najednou z nebes, ani nejsou nějakým přírodním zákonen, ani není možné dávat vinu bankám nebo hospodářským lobby – teprve rozhodnutí politiků, tedy (ryze, výlučně) reprezentativní, parlamentní politiky umožnilo něco takového..." (6)

A škoda by bylo vyhýbat se zejména i účasti na konkrétních návrzích alternativ, na konkrétně dnes možných změnách demokratického systému, na demokratičtější Evropě regionů. A na jejich finančním uspořádání – zejména i k němu je diskutováno jak uskutečnit řadu návrhů.(6)

Návrhů i politikům známých, přesto neuskutečněných, neboť oni mají jiné starosti, které jsou předmětem známé kritiky sílící od poválečných let – viz např. Langerovo shrnutí v češtině.(5a)

Silnou inspirací Více demokracie, ne-li vzorem, je zejména i praxe Švýcarska (7) – včetně jeho participativního a transparentního uspořádání veřejných financí – za kterým jsme tak "o století pozadu", jak jeden z mladých "revolucionářů", přátel, kolegů a politolog FU Berlín v berlínské Více demokracie poznamenal. Myslím že ani této inspiraci bychom se nemuseli vyhýbat.

Srdečně zdravím,
Vladimír Rott
21.9.13

Poznámky, odkazy

(1)  Konference na téma Sociální změna: revoluce a transformace, Akademický bulletin AV ČR, 28.8.13
(2)  Jiří Polák, Lund na internetu (google), Jiri Polak na webu The Last, Lost Empire, Jiří Polák na Britských listech
(3)  Josef Mrázek na Britských listech, Josef Mrázek, Svaz pacientů na internetu (google)
(4)  Více demokracie / Mehr Demokratie – mehr-demokratie.de
(4a) pracovní skupiny – mehr-demokratie.de/arbeitskreise.html
(4b) kuratorium – mehr-demokratie.de/kuratorium.html
(5)  Jaroslav Langer na cs.wikipedii
(5a) Co se stalo a jak dál ... K nové československé demokracii, Bonn / Praha 1990, download (.pdf) s kritikou textu a poznámkami, edice KAN | S12
(6)  téma jedné z veřejných diskusí poslední doby, které lidé Více demokracie organizují – viz též web (4), pracovní skupiny (4a), kuratorium (4b)
(7)  viz např. přehled Demokracie v praxi Švýcarska – základní prvky, procesy, souvislosti – přehled, praxe, dějinný vývoj na spojeni.org/d-ch-cs, s odkazy na další informace na Historickém lexikonu Švýcarska hls-dhs-dss.ch (německy, francouzsky, italsky – viz též článek Historický lexikon Švýcarska na cs.wikipedii)

Přílohy

Citáty z diskuse, na které reaguji

jak došlo mailem (k Mehr Demokratie), JP, 20.9.13, 17:36 (pozn.: PD = přímá demokracie):

"... Největší PD organizace, německá Mehr Demokrati[e] e.V., mající tisíce placených členů a desítky funkcionářů, se jaksi považuje za vedoucí v mezinárodním hnutí a myslí, že by ji všicni měli napodobovat. Ale za přímou demokracii považují jen iniciativu a referendum, jinak se systém založený na politických stranách nesnaží reformovat. O to se snažíme my a jsme proto ideově dále. Nepotřebujeme žádný návod zvenčí ..."

Pozvánka k diskusi

jak vyhledáno také na webu: Výzva k diskusi – Jiří Polák, Český dialog / Czech dialogue 9/13:

"... [na konferenci (1)] hodlám přednést příspěvek: Jsou politické strany nutné pro řízení státu? Odpovídám: Nikoli. Politická strana, ať jakákoli (kromě těch, jejichž hlavní program je zavedení PD), je pravý opak demokracie. V době globalizace a internetu jsou strany čím dál tím víc zastaralé a nefunkční. Vyzývám k diskusi na toto téma."

jak došlo mailem, JP, 14.9.13, 15:59:

"... tuto přílohu ... posílám všem ... Doufám v komentáře ...

Jsou politické strany nutné pro řízení státu?

Snad ve všech moderních státech se držitelé moci opírají o nějakou politickou stranu, nebo několik stran. Tak je tomu i v otevřených diktaturách, včetně těch, kde převládá ideologie isl[á]mu nebo jiného náboženství. V západních zemích všechny etablované instituce vydávají za nezpochybnitelný názor, že jejich systém je demokracie, a to proto, že voliči si mohou jednou za čtyři nebo pět let, někdy i častěji, vybrat pro vládnutí jednu z existujících stran. Vypadá to, že pro řízení státu, nebo i regionů a obcí, jsou politické strany, jakožto instituce, nezbytné, bez ohledu na politický systém.

Měli bychom si však položit otázku: Je strana jakožto instituce slučitelná s demokracií jakožto režimem?

Tento problém výborně osvětluje na př. Prof. Zelený, Fordhamská univerzita, New York, jakož i jiní teoretici, zejména v západní Evropě a severní Americe. Vztah mezi stranou a demokracií by se dal vyjádřit také takto: Politická strana prosazuje krátkodobé hmotné zájmy té nebo oné skupiny obyvatelstva uvnitř státu, zatímco demokracie znamená prosazování (dlouhodobých) všeobecných zájmů celé společnosti, uvnitř státu i mimo něj. Uvědomíme-li si tento rozpor, musíme udělat závěr: Politická strana, ať jedna nebo několik, je neslučitelná se základním principem demokracie.

Vláda politických stran tedy není a nikdy nemůže být demokracie. Ale není snad systém několika stran, mezi kterými si volič může vybrat, přece jen největší přiblížení se demokracii, jakého lze v praxi dosáhnout? I na tuto otázku je třeba odpovědět záporně.

V Polsku existuje organizace JOW s cílem zavést, pro volby do parlamentu, jednomandátové volební obvody, systém, kde by se v každém obvodu zvolil kandidát, ať člen nějaké strany nebo ne, který by dostal v tom obvodu nejvíce hlasů. Tedy volba osob místo volby stran. Před lety shromáždila JOW pod petici požadující zavedení tohoto systému, kolem milionu podpisů. Stranický parlament ji hodil do koše. Polští aktivisté také pořádali ´Pochody na Varšavu´ na podporu tohoto požadavku. O tom se česká veřejnost patrně vůbec nedozvěděla. I když JOW prozatím nedosáhla úspěchu, je TOTO cesta, kterou bychom se měli dát. Bylo by to velmi snadné: Udělat volební webovou stránku, kam by mohl kdokoli mající volební právo poslat svou fotografii a několikařádkovou informaci o tom, pro které otázky hodlá ve sněmovně hlasovat, bude-li zvolen. Umístění na webové stránce buď zdarma, nebo za malý poplatek. Celou proceduru by mohl organizovat speciálně ustavený parlamentní výbor. Žádné strany, žádné volební k[a]mpaně, žádné billboardy, žádná reklama, kromě uvedené informace na speciální webové stránce. Hlasování elektronické, zabezpečené proti hackerům. Velmi jednoduché a laciné, téměř zadarmo. Všem kandidátům by se dostalo stejné šance.

Systém by byl doplněn dalšími demokratizujícími prvky: odvolatelnost i během volebního období, žádná imunita, plná zodpovědnost jako u každého, platy by si neurčovali poslanci sami, byly by určovány nezávislou komisí na úrovni průměrných platů v zemi, právo na iniciativu a referendum na všech úrovních. Před hlasováním o některých otázkách povinné projednání v deliberativních komisích - mnohokrát osvědčené modely na základě náhodně vybraných řadových občanů, vždy polovina mužů, polovina žen.

Etablované instituce, které vděčí nynějšímu oligarchickému systému za svá privilegia a ohromné příjmy, budou samozřejmě klást houževnatý odpor. Nejdříve přijde období zamlčování. Informace o možnosti zavést zmíněný alternativní systém budou soustavně zamlčovány, potlačovány, eventuálně i zlehčovány a překrucovány, a to i ze strany velkých medií. Bude udržován mýtus o nepostradatelnosti politických stran. (´Vy, malé lidičky, jste příliš hloupí než abyste si mohli vládnout sami.´) Když se o alternativním modelu přece jen začne mluvit, budou hledány všechny možné argumenty pro jeho neuskutečnitelnost, nepraktičnost, škodlivost atd. Pak přijde období zuřivého odporu. Představitelé establishmentu budou zuřit, že je někdo chce připravit o jejich koryta. Nakonec to však nebude nic platné.

Politické strany vznikaly od devatenácté[h]o století v prostředí, které bylo velmi odlišné od nynějšího. Hlavním problémem bylo rozdělování společenského bohatství mezi nejdůležitější kategorie obyvatel uvnitř jednotlivých států - dělníci, podnikatelé, zemědělci, obyvatelé měst. Mezinárodní otázky, ekologie, globální ekonomie, pustošení přírody, znečišťování prostředí, drancování přírodního bohatství - to vše nehrálo v politice téměř žádnou roli. Informace byly velmi kusé a zkreslované. Teď, v době internetu a globalizace má každý neomezený přístup ke všem relevantním informacím a celosvětové problémy hrají stále větší roli, ve svých důsledcích i pro samotné přežití civilizace. V tomto prostředí jsou politické strany stále více zastaralé a nefunkční. Vývoj si vynutí jejich zánik, tak jako si kdysi vynutil zánik vlády dědičné aristokracie. V nepříliš vzdálené budoucnosti se bude ca dvousetletá vláda politických stran jevit jako pouhá epizoda ve světových dějinách."



seznam článků »