vjrott.com/cz/clanky/070520.html

20.5.2007

Bez práva žádná EU

Bez jeho uplatnění, skutečně a konsekventně, určitě ne

Vladimír Rott

Bez práva by nebyla žádná Evropská unie

"... Nikdy jsem nechápal proč bylo nezbytné přijmout jako plnoprávné členy země, které ... Times popisují jako 'ochrnuté díky systematické korupci, organizovanému zločinu, vrtkavé justici a "oligarchické" kontrole tisku a médií' ... Komise EU argumentovala, že pokud by ... tyto země nebyly přijaty ... pokrok reforem by se zpomalil. No, on se po jejich přijetí vskutku zpomalil a nyní hřejeme na ňadrech Evropské unie zemi, o jejímž respektování základů práva je nutné silně pochybovat ... Evropská komise si nemůže jen mnout ruce a doufat že se všechno nějak obrátí k dobrému ... pokud někdo porušil dané sliby ... tak to nemůže zůstat bez následků ... není pochyb že všichni chceme vidět [i tuto zemi] ... jako úspěšně se vyvíjejícího a prosperujícího člena Evropské rodiny, ale to se musí dít jedině a pouze na Evropských základech a ne na základě zvyků nějaké banánové republiky ... Podstatnější je, že si nemůžeme naříkat ... pokud se další země ukážou že také hodlají porušovat smlouvy a dohody když se jim to hodí ... Právo může fungovat jen na základě shody. Respektování dohod, jakkoliv třeba nepohodlných, nás všechny jenom posílí. Nakonec jsme si všichni sami sobě policisty. A nejen [ona země] ... se tohle musí naučit ..."

Peter Sain ley Berry v komentáři "Bez práva by nebyla žádná Evropská unie" / "Without the law there would be no European Union", EUobserver, 18.5.2007

Peter Sain ley Berry je velšský politik, který mimo jiného spoluzaložil a vydává internetové noviny EuropaWorld a přispívá do řady dalších publikací

Jsou všichni ti noví stejní?

Zatímco Peter Sain ley Berry komentuje to čehož si právě západní media všimla v Rumunsku, všemi těmi problémy – systematická korupce, organizovaný zločin, vrtkavá justice a "oligarchická" kontrola tisku a médií – trpí i všechny země bývalého sovětského bloku. Tedy od května 2004 i osm nových členů EU a od ledna 2007 deset.

Také já jsem nikdy nechápal proč bylo nezbytné "zapomenout" zásady, závazky a úmluvy které nové členské země měly splnit, než bylo možné je přijmout. Rozsáhlé i veřejné diskuze, probíhající v první polovině prvního desetiletí našeho století o tom, že tehdejší kandidátské země zdaleka nejsou ochotny dodržet podmínky přístupu byly podloženy obsáhlými a detailními studiemi o jejich stavu. Na chvíli ta pádná argumentace zviklala i pana Verheugena, tehdejšího komisaře pro rozšíření.

Již tehdy byly uváděny jak systematická korupce, tak organizovaný zločin, tak vrtkavá justice a "oligarchická" kontrola tisku a médií. Jako i to, že jimi je ochromen zejména i vznik soudobého hospodářství – čímž nebyly a nejsou míněny státní "koncerny", ale tzv. drobné a střední podnikání, základ všech zdravých společností.

Věc se "vyřešila", u předposledního stejně jako u posledního rozšíření, tím co se v Česku, mé první zemi, nazývá "politická vůle". Což není nic jiného než politická zvůle. Slavnostní řeči a přání nahradily k onomu 1. máji 2004 skutečnost, jasný pohled na věc, který jedině může věci začít měnit k lepšímu.

Vy se ani nezajímáte o to nejzákladnější, k čemu jste se zavázali

Ty prázdné řeči – ta politická zvůle běžná ve všech zastaralých politických strukturách, i když její míra je od společnosti ke společnosti jiná – navíc znechutily mnohé z těch, kteří upřímně přáli novým zemím, aby se staly plnoprávnými, solidními členy oné Evropské rodiny.

Nebo na tom dokonce pracovali. Dodnes si pamatuji co mi, jako Čechovi, řekla jedna ze západoevropských poslankyň Evropského parlamentu, která se o přijetí prvních bývalých sovětských satelitů z plných sil angažovala: "Co ještě chcete, Evropa vám dává víc než dost, a vy se ani nezajímáte o to nejzákladnější, k čemu jste se zavázali."

Je jasné, že stydět se za neřádné politiky je ponižující a že to stejně k ničemu není. Především je ale jasné, že vyhodit nezdárné členy není dobře možné. Stejně tak ale – což je s odstupem nejdůležitejší – není dobře možné akceptovat jejich neřádnost, jak politiků tak členských zemí, tak jimi spolu určované EU.

Co teď s tím?

Ale co teď s tím, s těmi nesplněnými závazky přístupových smluv? Co s tím, že domluvené změny k lepšímu, k evropské civilizaci, zůstávají zpravidla jen na papíře? Co s tím, že v podstatě dobře míněná "kohezní", přístupová peněžní pomoc novým členům je dalším z předmětů rozbujelé korupce v jejich společnosti?

V prvé řadě je nutné trvat na všech těch zásadách, na nichž stojí civilizace, včetně morálky, solidnosti, zodpovědnosti. A na tom všem, k čemu se pro starou Evropu noví členové zavázali. Žádné kompromisy.

Ano, tohle zavání výchovou. Přesně tak! Přesně o to jde!  A bez přísnosti to těžko půjde. I ty nové, vznikající společnosti musí mít šanci vyspět, řádně se "socializovat", vždyť už je jim sedmnáct. Musí mít šanci stát se morálně vyspělými, solidními, zodpovědnými členy Evropské rodiny.

A co dál, jaké jsou možnosti, jaké cesty?

Různé možnosti, cesty, různé části společných věcí

Evropa několika "rychlostí" je jedna z možností, cest – nebo, přesněji částí – integrace. Ostatně tak to v Evropě dodnes z podstatné části běží. Už od válečných a poválečných dob rozhovorů tehdejších elit Evropy, které vedly k Evropskému sdružení uhlí a oceli, "Montánní unii", formálně založené 1951 Francií a Německem (tehdejší SRN), zeměmi Beneluxu (Belgie, Lucembursko, Nizozemí) a Itálií.

A proč by Evropa nemohla otevřeně přiznat rozdíly? Pak záleží na každé ze společností, kterého vývoje a s kým je ochotna a schopna se účastnit.

Další, dnes spíše proklamovaná, možnost, cesta – přesněji část – integrace je jednotnost, jednotnost pokud možno co nejobsáhlejší. Otázka ale je, jak takovou představu realizovat.

Proč ne, proč by se Evropa nemohla snažit o podobné, srovnatelné nebo dokonce i stejné podmínky tam kde to dává smysl? Pokud už umíme, nebo se chceme naučit, jak hledat společný smysl, společná řešení společných věcí, pak se do toho klidně pusťme.

Tedy ne jenom jedno, různost, nebo druhé, jednotnost, ale obojí. Proč ne?

Elity? Dnes už jen ve službách společnosti

Nemyslím si ale, že bychom se měli navrátit k vládě elit, tak jak to bylo za dob teprve vznikajících demokracií. I když mírová Evropa vznikla právě díky jim v polovině minulého století. Nebo švýcarská demokracie, jedna z nejvyvinutějších na světě, o století dříve.

Nemyslím si to z několika důvodů. Prvním je poměrně banální poznání, že jak kvalita tak i bída oněch elit závisí na osobách, vlastně se ničím nelišících od kohokoliv z nás, na jejich rozhledu a záměrech, ale i na jejich tělesném a duševním stavu. Příkladů je víc než dost.

Tak byl nedávno uvolněn Rooseveltův osobní archiv a při té příležitosti vznikl dokument, který ukazuje jeho vrcholně nezodpovědné jednání před Jaltou a během ní. Následky tohoto setkání představitelů tehdejších mocenských elit – diktátorského zločince Stalina, "rozpadajícího" se Roosevelta (Guillain-Barrého syndrom, na který krátce poté i zemřel) a marně o civilizaci se zasazujícího Churchilla (ten se pak soustředil na budování pro civilizaci zachráněné části Evropy) – dodnes postihují společnosti SSSR a jejich satelitů. Optimisticky viděno se alespoň v některých oněch satelitech, díky před pětinou století rozpadlé se "Říše zla", otevírají možnosti vzniku civilizovaných společností.

Vyspělých demokracií je proklatě málo, ale jsou!

Druhým důvodem je pokrok ve vzdělání a rozhledu "obyčejných" lidí. Ano, můžeme nadávat jak chceme, hledat vinu v jiných, udržovat se v nemohoucnosti. Tak jak je to částí i té naší – doufám že konečně už zanikající – tradice s kořeny ztrácejícími se kdesi v temnu minulosti.

Ale pokud chceme, tak se stejně tak dobře – přesněji daleko lépe – můžeme chopit šancí, které nám dnešní otevřené společnosti Evropy a civilizovaných částí světa dávají. Částí těchto šancí civilizace, která má své kořeny v době osvícenství, je i to, že každý člověk má právo účastnit se na věcech veřejných. Jestli to řeší spokojeným nezájmem, odstupem, tím že spokojeně přijímá rozhodnutí ostatních, nebo jakýmkoliv angažmá, třeba jen tím že jde občas volit nebo hlasovat, nebo dokonce tím že se aktivně politiky zúčastní, je – ve vyspělé demokracii – už jeho soukromá věc.

Samozřejmě že i ve vyspělejších společnostech a vyspělejších demokraciích jsou také elity. Proč by také neměly být? Ale ty jsou, pokud se účastní věcí veřejných, zvyklé na to, že svoje poznatky musí co nejvíce z těch "prostých" lidí přiblížit tak, aby jim rozuměli. Z prostého důvodu – ti prostí lidé v oněch vyspělých demokraciích o svých věcech rozhodují, nebo spolurozhodují. A protože se na svých věcech účastní, tak ty věci jsou věcí všech a ne (pouze) nějakých elit. A protože se těmto dovednostem od kolébky učí, tak to dělají ve vlastním zájmu a zájmu všech. Proč? Protože se také od kolébky učí, že nesou zodpovědnost za svá rozhodnutí.

Ano, vyspělých demokracií je proklatě málo. Ale jsou!

Proč by k nim nemohlo patřit také Česko a jeho Evropa?