vjrott.com/cz/clanky/031123.html

Respekt – 48/03 – Polemika

V nejlepší demokracii světa *

Jak vidíme vzestup Christopha Blochera my ve Švýcarsku

K volebnímu vítězství Švýcarské lidové strany (SVP/UDC) Christopha Blochera vyšel v Respektu č. 44/03 komentář Zbyňka Petráčka Nad Alpami se blýská a článek Jiřího Sládka Dárek švýcarským politikům. Oba texty jsou psány z českého pohledu, pokusím se nyní nabídnout švýcarský.

Vždyť je pořád stejný!

Na článku pana Sládka si cením, že se snažil přiblížit zdejší realitě. Informaci, že "Blocherova Švýcarská lidová strana (SVP/UDC) získala 27 % hlasů a stala se jasným vítězem volebního klání", bych ovšem doplnil, že volební vítězství – do jednoho z málem třiceti parlamentů, toho spolkového – samo o sobě tolik neznamená. Zde ve Švýcarsku je mnohé jinak než v méně vyvinutých demokraciích: většina věcí, které je jinde (Moskva, Paříž, Praha...) zvykem řešit centralisticky, se zde řeší na úrovni obcí a kantonů – navíc za přímé a intenzivní účasti občanů, jaká jinde nemá obdobu.

Spolková vláda – jako i vlády kantonální, a městské či obecní rady – musí konstruktivně spolupracovat na věcných řešeních, a její rozhodnutí často schvalují občané v hlasování. A tato hlasování jsou každý druhý či třetí měsíc, takže jsou leckdy důležitější než volby. Blocher triumfoval už v minulých volbách před čtyřmi roky, v jednotlivých hlasováních však zdaleka nikoli.

Pan Sládek píše, že "úspěch lidovců se interpretuje tak, že Blocher pokládal stávající elitě nepříjemné otázky a nabízel řešení citlivých problémů, jimž se ostatní politici z různých důvodů vyhýbají". Jenže i SVP/UDC patří mezi švýcarskou elitu.

Autor si dále klade řečnickou otázku, nakolik se Blocher změnil a proč jeho voličům nevadily xenofobní volební plakáty. Blocher se nezměnil, je pořád stejný – už několik desetiletí! Je velmi slyšitelnou osobností curyšského křídla SVP/UDC (název frakce se odvozuje od lokálního působení Christopha Blochera na curyšském venkově). Aniž se to učil jinde než u svého otce faráře, umí velmi jasně a srozumitelně mluvit. Dobře hraje muže z lidu – ačkoli jím rozhodně není – a od "inteligentů" se vědomě distancuje, například se okázale ptá spoludiskutujících na význam cizích slov nebo složitých frází. Domnívám se, že voličům SVP/UDC xenofobie nejen nevadí, naopak i právě kvůli ní se cítí osloveni.

Ve Švýcarsku se moc sdílí

V článku je citován názor švýcarského politologa Thomase Fleinera: "Jsme svědky výrazné polarizace. Je otázkou, zda je tradiční konsensuální systém nadále vhodným řešením, či zda bude nutné hledat nový model." Nevím, jestli nejsou citáty vytrženy z kontextu, ale rozhodně jsou zcela mimo zdejší realitu. Konsensuální systém – tj. práci reprezentantů všech voličů na věcných řešeních – tady nikdo, a dovoluji si tvrdit, že ani pan Fleiner, nezpochybňuje. Nikoho by nenapadlo, aby se snažil část voličů vyloučit z reprezentativní části demokracie, jakkoliv je to v méně vyvinutých demokraciích zvykem.

Pan Sládek píše: "V posledních pěti dekádách rámovala povolební řešení jednoduchá formule. Čtyři hlavní strany si dělily křesla v sedmičlenné vládě podle klíče 2+2+2+1 – tzv. "Zauberformel", "kouzelná formule" – přičemž jeden post patřil lidovcům. Ti už před čtyřmi lety, po prvním Blocherově vzestupu, naznačili nespokojenost s takto rozdanými kartami. Letos deklaruje SVP větší nespokojenost, přímo úměrnou nárůstu křesel ve dvousetčlenném parlamentu." Kouzlo oné formule je však jedině a pouze v tom, že vyjadřuje poměr mezi výsledky voleb do národní a stavovské komory spolkového parlamentu. Tento proporční systém představuje subtilní, avšak nejméně důležitou dimenzi toho, jak reprezentanti spolupracují na věcných řešeních.

Komentátor Zbyněk Petráček přesto již v podtitulku vyvozuje, že "ve Švýcarsku se otřásá model proporční demokracie". Neotřásá se, proporce se osvědčila. K modelu volebních "vítězů a poražených", opuštěném již v počátcích zdejší demokracie, byť stále ještě běžnému v méně vyvinutých zemích, se nikdo nehodlá vracet. Stejně jako se v Česku nikdo nehodlá vracet do čerstvě rozpadlé totality druhé poloviny 20. století nebo do Rakouska-Uherska.

Podle komentátora má proporční systém nevýhodu v tom, že "si dvě či více stran pomocí psané či nepsané smlouvy rozdělí moc a opozice zcela ztratí na významu". Ve Švýcarsku si moc nikdo nerozděluje, tady se politická moc sdílí, volení reprezentanti spolupracují na věcných řešeních a podle kvality této spolupráce a nalezených řešení jsou také voliči posuzováni. A občané se na tomto procesu podílejí. Není pravda, že "se mluví o změně vlády", jak píše komentátor Respektu – mluví se o tom, jak by složení spolkové vlády mohlo nejlépe odpovídat výsledkům voleb do obou komor parlamentu.

Populista jiného druhu

Christoph Blocher se několikrát ohradil proti srovnáním s jinými evropskými populisty, právě s odkazem na zdejší demokracii. Jeho curyšské křídlo je často označováno za nekultivované, demagogické a populistické, ovšem je samozřejmou legitimní částí účasti SVP/UDC ve vládě.

V nedemokratických společnostech mohou populisté slibovat, že odeberou moc "zkorumpovaným politikům" a že pomocí přímé demokracie bude vládnout "homogenní a morálně čistý" národ. Švýcarští populisté nemusejí zdůrazňovat význam přímé demokracie, neboť jsou její samozřejmou součástí. Vědí, že v přímé demokracii mají šanci jen tehdy, pokud jsou schopni politické spolupráce na společných věcech občanů a společnosti.

V kantonální a komunálních vládách je politika těchto populistů ještě více "blíže lidu". Často je tím velmi odporná a výstřelky této "blízkosti" lidu musí někdy napravovat příslušné orgány, někdy i na spolkové úrovni. I to je však Švýcarsko: pravomoci obecní, kantonální a spolkové jsou přísně děleny a hlídány, zároveň musí na sebe navazovat a zaručit úzkou politickou spolupráci.

Autor: Vladimír Rott (* redigováno redakcí, včetně titulků)

Autor je ekonom, žije v Curychu. (tuto část Respekt nezveřejnil: Zasazuje se za politická práva občanů, jaká jsou běžná v jeho druhé zemi.
Začátkem devadesátých let úspěšně privatizoval zbytky firmy svých předků, jenom aby se dozvěděl z tisku, že jeho privatizační projekt realizují jiní. Jeho právníkům se nepodařilo přinutit české soudy, alespoň jednu ze tří kauz připustit k jednání. Loupežníci si svého lupu dodnes spokojeně užívají.)