blisty.cz/files/isarc/0102/20010227f.html
27.2.2001
Demokracie je lepší než její (absolutní) neznalost
Přímá demokracie vede jak ekonomicky tak politicky, a lidsky, k úspěšným výsledkům
Politická kniha z východního Švýcarska – Tři ekonomové university St. Gallen předložili fulminantní plaidoyer pro přímou demokracii
překlad Vladimíra Rotta, Curych, recenze Paula Rosenkranze "Demokratie besser als ihr Ruf" ("Demokracie je lepší než její pověst") v Neue Luzerner Zeitung
Gebhard Kirchgässner, Lars P. Feld, Marcel R. Savioz: Die direkte Demokratie. Modern, erfolgreich, entwicklungs- und exportfähig, Helbing & Lichtenhahn, Basel / Genf / München 1999
(Přímá demokracie. Moderní, úspěšná, vývoje a exportu schopná)
Facit, který by mohl i překvapit: tři ekonomové, Gebhard Kirchgässner, Lars P. Feld a Marcel R. Savioz, považují náš (= švýcarský) systém přímé demokracie za moderní, úspěšný, schopný vývoje a velmi vhodný na export. Nejen politicky, ale i ekonomicky výkonnější než representativní demokracie. V aktuální diskusi o nutnosti rozšíření nebo omezení přímé demokracie zaujímají autoři jednoznačně stranu pro její rozšíření. Přitom dobrou argumentací vyvracejí známé domněnky, že by demokracie měla pracovat pomalu, zabraňovat reformám, podporovat svými referendy rozpolcenost, a že by měla být vystavena značnému vlivu finančně silných skupin.
Obdivuhodně schopná činů
Autoři ukazují, že hlasování se ve Švýcarsku nedají koupit. Dále, že občané jsou schopni a ochotni rozhodovat dokonce i v daňových otázkách, pokud je považují za podstatné. Na příkladu roku 1998 jasně dokládají, jak Švýcarsko "přes" přímou demokracii právě formou referend bylo schopno provést reformy, v málokterém jiném státě v tak krátké době možné – totální revisi spolkové ústavy, úsporný balík na sanaci spolkových financí, a novou koncepci dopravy, nejen domácí ale jako i příspěvku Evropě (viz např. její část NEAT).
Silné stránky
Kniha fascinuje především tam, kde autoři rozebírají silné stránky přímé demokracie. K nim patří – ve srovnání s jinými státy – vysoká informovanost a zájem občanů a politika, která je nesrovnatelně blíže zájmům "průměrného občana" než v demokraciích reprezentativních. Podivuhodný je ale doložení ekonomické efektivity přímé demokracie. Autoři dokládají tento poznatek množstvím ekonometricko-statistických důkazů, sice ne zrovna pro všechny čtenáře zábavnými. Ale právě tyto kapitoly jasně ukazují, že tam, kde jsou zavedena finanční referenda jsou státní výdaje nižší, daňová morálka lepší, výkony veřejných subjektů efektivnější a konec konců i hrubý domácí produkt vyšší než tam, kde občanům tato kontrola veřejných financí chybí. V těch kantonech, které znají finanční referenda, jsou daňové úniky o 30 nižší a náklady na veřejné služby – jako například odstraňování odpadků – až o 20 procent nižší.
Proti "zpodstatnění"
Autoři tudíž odůvodněně odmítají omezení přímé demokracie – často označované jako její "zpodstatnění". Pokud by se například zabránilo fakultativním referendům tím, že by je parlament měl potvrzovat určitým kvórem, tak by byl podporován vznik "koalic politiků proti lidu". Problematické následky by měly návrhy ustanovit hranici nejméně padesátiprocentní účasti na hlasování – což by vedlo k tomu, že by protivníci předlohy jednoduše nešli hlasovat, což by jim spolu s těmi co stejně notoricky nehlasují pohodlně zaručilo většinu pro "odmítnutí". Například v Itálii ztroskotala v roce 1999 předloha volebního zákona právě na takovém ustanovení minimálního kvóra, přestože byla přijata většinou 91,7 procenta hlasů (neuvěřitelná to absurdita pro Švýcary, poznámka překladatele).
Přesto jsou reformy nutné
Přes pozitivní bilanci vidí autoři u přímé demokracie potřebu reforem. V podstatě doporučují tři změny: Ve smyslu "zpodstatnění" přímé demokracie – moderátní zvýšení nutného počtu podpisů pro referenda a iniciativy, podložené už jen tím že původně stanovené množství odpovídalo 4,7 a 7,5 procentům voličů, zatímco dnes odpovídá 1,1 respektivě 2,2 procent. Ve smyslu rozšíření přímé demokracie – zavedení zákonné iniciativy i na úrovni spolku. A dále se autoři zasazují – vzhledem k positivním ekonomickým následkům – o zavedení finančního referenda také na spolkové úrovni.
Jiné návrhy, jako například přímou volbu spolkové rady (= vlády), autoři odmítají.
o autorech, jejich výzkumu, knize a universitě v St. Gallen: