|
blisty.cz/2006/11/27/art31445.html *) 26.11.2006 Jak a kdy osvobozovat lidi od diktátorů, a kdy neJde opravdu o boj Modrých proti Rudým?Vladimír Rott
"... Je mnoho způsobů jak
osvobodit tu či onu zem. Zpravidla občané té země povstanou a osvobodí
se sami ... Jediný způsob jak to nefunguje je, obsadit jejich zem a
prohlašovat jim: 'Jsme tady abychom vás osvobodili!' – když oni pro své
osvobození nedělají vůbec nic ... Když vidíte že nikdo z nich není
ochoten prolévat svou krev, aby se zbavili diktátora, to by mohlo
stačit jako (d)úkaz že za sebe nebudou bojovat, ani pak co se
rozhodnete že to osvobození provedete za ně ..."
– Michael Moore v
Cut and Run, the Only Brave Thing to Do
To mi připomíná mé mládí v mé první zemi, Čes(koslovens)ku, když se někteří lidé divili proč nás "Západ" nebo "Amerika" neosvobodí od komunistů... zatímco my tak poslušně čekáme... V něčem velmi souhlasím s Michaelem Moorem – je dobré co nejdřív nechat nespravedlivé, nebo hloupě vedené, války, a ještě lepší je se do ní nepouštět. Také je, dnes už, nad slunce jasné, že krmit diktátory, předcházet si je jako spojence je nejen vysoce naivní, ale i proti vaším vlastním zájmům. Pokud ty zájmy jsou skutečná svoboda a skutečná demokracie. Poznámka: Slůvko "skutečná" se cítím nucen dodávat pro ty mé spoluobčany, kteří vyrostli v dobách, kdy česká řeč ztratila svůj prapůvodní smysl, kterým bezpochyby kdysi bylo se jasně a dobře domluvit. Nahradilo ji totalitní ptydepe, jehož hlavním smyslem bylo jakoukoliv domluvu znemožnit, takže slova původně velmi jednoznačná znamenají cokoliv, v nejlepším případě jejich pravý opak. Přesně jak přešlo do pokladničky národních sebeklamů: "Řeči se povídají, chleba se jí." Zdá se, že v tomhle jsme, i v Evropě, stále ještě nepoučitelní, předcházíme si jakékoliv diktátory, s iluzí že nás za naši dobrotu budou spolehlivě hřát. O nic jiného nejde ani u aktuálních tanečků kolem Putina. Jsem moc zvědav, jak by se tento diktátor zachoval, kdybychom jeho teplo (fuj!) opravdu potřebovali. Bohužel, i Michael Moore je na jedno oko slepý, třeba když chválí sověty jak příkladně a dobře opustili Afganistán... zřejmě jenom proto že jsou v jeho očích správně Rudí (tedy, v jeho zemi: Modří). Ale daleko horší než tato neohrabaná poznámka je jeho ignorantství, které mu dovoluje apelovat na dobré chlapce, které vidí v demokratických politicích, za velkou louží také zvaní Modří (na naší straně louže: Rudí). Zatímco jiní stejně slepě věří v jiné dobré chlápky, za tou velkou louží zvaní Rudí (u nás: Modří). V tom si s Michaelem Moorem a stejně tak i s jeho protivníky rozumíme – "oni" něco pro nás mohou, mají, musí udělat, a proto my je o to prosíme – ať hrdě jako pan Moore, nebo poslušně, ba pokorně jak je v našich krajinách zvykem. Pokud jsme jen pouhými prostými občany, a tu hru, kterou "oni" ve svém vlastním zájmu hraji, ochotně přenecháváme jim. Jak přešlo do pokladničky národních sebeklamů: "Nech císařovi, co císařovo jest!" A protože v takové bludy věříme, tak také potřebujeme monarchy, dnes ale už náhradní, pány a jejich poskoky, a stále je nám jedno jak nahé, neboť si stále myslíme že jsou Bohem seslaní. Zatímco my se bavíme tím, že spekulujeme o pravidlech jejich hry o prebendy, v bláhové naději, že pokud by si je oni změnili, že by pak konečně ta všechna naše přání vyslyšeli. Hmm... jak hloupí jsme! A jak dobrovolně! Jak dlouho tu naši hloupost budeme považovat za naše národní dědictví?! Ale vraťme se za velkou louži. K věřícím jako je třeba pan Moore, věřící v to, že konečně ti jejich dobří Modří vyženou ty jejich zlé Rudé, že jim konečně ukáží. Ale i ta jejich federace, ty jejich státy a jejich lidé nejsou ani modří ani červení, jak ukazují i ty všechny fialové mapy v poslední době tak často publikované, kterých si jen slepý, slepě věřící, nehodlá všimnout. V dnes už zaostalé politice, námi provozovaných postmonarchií, politice která sleduje především hru o moc a vzestup k moci větší, jejímž účelem je jen a pouze dělení hmotných statků mezi mocnými, hrají zásadní, rozhodující roli její podporovatelé – prostí lidé, prostí věřící. Škoda že jinak docela inteligentní lidé mají potřebu věřit – ať v Modré nebo Rudé. Pokud by nemuseli věřit, mohli by přispět k tomu, aby slepá víra v barvy nestála v cestě k řádné správě věcí společných. Tak jak to má být. Jak to dnes už dávno může být.
|