blisty.cz/art/27239.html – tam bez zde později doplněné poznámky o "jedno pod jakou záminkou čistých", a pak "čistěných" státech

27.2.2006

Opium moci, násilí a víry

Vladimír Rott

inspirován články v curyšské Weltwoche 06/06:
  • Produkt náboženství (Ware Religion), Peter Bodenmann
  • Intifada v Evropě (Intifada in Europa), Eugen Sorg
  • Mohamed je skvělý (Mohamed ist prächtig), Thomas Widmer
  • Kultura zbabělosti (Kultur der Feigheit), Christoph Mörgeli
  • Slaboch Evropa – zánik Západu (Schwaches Europa – Abendland unter), Hanspeter Born
a nástupní přednáškou:
  • Stačí mezinárodní trestní soudy na zločiny států? (Bewältigung von Staatsverbrechen durch internationale Strafgerichte?), Oliver Diggelmann, Curyšská univerzita a Andrassyho univerzita v Budapešti

Odvěký fundamentalismus

Jako mnozí i Palestinci byli vyhnáni (někdo tvrdí že odsunuti) ze své vlasti násilně a nespravedlivě. Přitom jim nebylo možné dát ani trochu viny za vraždění Židů. Kořeny této z mnoha zběsilostí našich novodobých dějin je možné najít ve fanatickém (abecedně a neúplně) katolictví, pravoslaví...

Tento násilný fundamentalismus s vervou páchali Evropané. Asi by bývalo bylo spravedlivější dát po druhé světové válce – pokud vůbec, neboť by se tak bylo bývalo také stalo v pojetí tzv. "národních", tedy "jedno pod jakou záminkou čistých", a pak často "čistěných", států – lidu Izraele něco z území (abecedně a neúplně) Českých zemí, Bavorska, Polska, Rakouska, Ukrainy...

Mezinárodnímu právu odporovala i válka proti Iráku.

Rozděl a panuj? – suverenita je dnes už něco jiného

Tradičně je sice stále ještě zastávána zásada "rozděl a panuj", zpravidla zcestně označovaná jako "suverenita". Zcestně proto, že mnohdy nejde o suverenitu svobodných občanů ale o suverenitu moci totalitních nebo diktátorských režimů. Takže proč by si Sadamův teror nemohl s chutí podrobovat a vraždit koho chce, pokud se tak děje v rámci jeho "suverenity"...

Ale to už přestává být běžné. Mezinárodní právo se během minulého půlstoletí začalo vyvíjet pro mocnáře nepříjemným směrem – ke tlaku na zaručení lidských práv a demokracie (skutečné, ke které patří daleko víc než jednou za čas schválit nějaké ty nomenklaturní kádry, monarchy, nebo jejich slouhy).

Mocní by se mohli bát

Jakkoliv jsou tyto pojmy v některých krajích zmatečné, ať záměrně nebo z nevědomosti, mají obsah, kterého se fundamentalisté celého světa bojí, ať už jsou mocní nebo by se mocnými, mocnějšími rádi stali.

Navíc, mezinárodní právo přestává být bezzubé, historicky zcela nedávno vznikly a začínají pracovat mezinárodní trestné soudy, které mají za úkol postihnout zločiny páchané státní mocí. Jejich činnost by ale byla zcela bez významu, pokud by se nepodařilo v společnostech, které byly zločiny postiženy a které je páchaly nastavit zrcadlo tomu, proč takové násilí bylo možné.

Bombami za demokracii? – to snad ne

Ale zpět k příkladu Iráku. V dnešní době málokdo už nemůže neprohlédnout levná hesla doktríny "bombami za demokracii". Něco takového možná ještě prošlo v dobách po druhé světové válce. Dnes ale to, že bomby jen zasévají další nenávist je poměrně banální poznání. Díky zájmu medií se tak dovíme, že i v Iráku vybombardovaný prostor ovládly kutilství bomb a bezprizornost fanatismu.

Kdo se ale ve vědomí vojenské převahy, financované na dluh ničící hospodářství federace, snaží obelhávat svět tím, že by bomby neměly co dělat s urputnou snahou zajistit si ropná pole, by neměl být tak trestuhodně líný a zapomenout na to, že úspěšní podrobitelé se vždy věnovali budování zemí, které napřed zpravidla spálili. Na takový plán ale fanatickým kovbojům tak nějak nezbylo.

Bratrské hrozby atmovým útokem

Pokud se pohybujeme v tomto světě válčení jako ve světě reality, tak je zcela legitimní se ptát, proč by arabové nemohli mít atomovou bombu, když ji má Izrael? Kdo tvrdí, že je proti rozšiřování atomových zbraní, ten se přece musí zasazovat o pokračující odzbrojování a hledání alternativ k atomové energii, matce všech atomových bomb. A ne hrozit atomovým útokem, jako zcela nedávno jeden nebo druhý vrcholný představitel – jeden z vrchních mulahů zvolený v paskvilu "demokratických" voleb jednom z náboženských států, vzápětí na to jeden starší Evropan, volený "monarcha" jedné z bývalých mocností.

Opium pro lidské bomby

Zahořklost lidí arabského světa je pochopitelná. Ale ne bezvýchodná. Vždyť i tyto podrobené národy této části světa by se mohly začít cvičit v odporu vůči panujícím poměrům. Vždyť i ony mají právo na občanské svobody. Zatím se ale nechají ovládat slepou vírou a jejími vykladači. Náboženství jako opium pro sebevražedné lidské bomby.

Nám se zdá neuvěřitelné, že se najde víc než dost mladých mužů, jejichž životní perspektivou je iluze pannen v nebi dychtivě čekajících na žalostné zbytky trhance jejich těl. Na druhou stranu je obzor zakalený dýmem bomb fanatiků ze zámoří, udržujích oheň zbytků náboženského fanatizmu, který vládl středověké Evropě.

Tak se zatím se zdají být v nedohledu doby, kdy by si miliony utlačovaných v arabském světě mohly troufnout postavit se moci zakotvené v minulosti. Doby, kdy by už nepotřebovaly opium víry.

Že by boj kultur?

Pod záminkou karikatur hoří vyslanectví a zfanatizivané davy pálí švýcarské vlajky (nebo dánské). Že by boj kultur? Ale ne, zde chybí jakákoliv kultura, potřebná k osvícenství, k odporu proti zneužití víry ve jménu moci. Zde chybí schopnost a možnost hledat něco jiného než poslušnost moci a jejím nástrojům, s útěchou slepé víry.

Nedobrovolní komici

K dýmu a pokřiku patří i nedobrovolní komici. Kofi Annan vyzývá muslimy, aby odpustili dánským karikaturistům. Papež relativuje právo kritizovat náboženství a vyhlašuje doktrínu omezené suverenity karikaturistů. A dokonce Paul Spiegel – jinak docela pokrokový představitel německých Židů – volá ne sice po cenzůře, ale aspoň po sebecenzůře. Snaží se snad zástupci různých produktů víry o vrácení dějin alespoň trochu do dob, kdy i v Evropě víra hýbala davem a sloužila moci?

Osvícenství proti fanatismu moci

Lidská práva – ke kterým patří svoboda názoru a tisku – nevznikla díky náboženstvím, ale z boje proti nim jako nástrojům absolutistické moci a z boje proti jejím představitelům. Nejde vůbec o to, bránit nějakou osvícenou křesťanskolu kulturu proti zaostalé kultuře islámu, ale o stále neukončený boj osvícenství proti nábožensky zabalenému fanatismu moci. Ten se dá bez námahy najít i v řečech lidí jako je George W. Bush...

Právě proto že osvícenství, právě proto že jeho hodnoty – hodnoty Západu – byly vybojovány občany proti církvím, právě proto musíme dnes hájit právo na ostrou a neúprosnou kritiku všech pánů říše samozvaných věr. Včetně papeže, předsedy německých Židů a iránského prezidenta (mimo mnoha jiných).