17.3.2004 – Rusko

Anders Åslund v rozhovoru s Christophem Neidhartem (curyšská Weltwoche), přeložil Vladimír Rott

Poznámka překladatele – Zarážejí mě mnohé paralely k systému držení moci v České republice a k samozřejmosti její akceptace mnohými občany této mé první země. Z měho pohledu se mi zdá, že Putin a jeho pojetí moci stále ještě vrhají svůj stín i daleko na Západ. Na druhé straně ale i to, že nejsou šance občanů až tak rozdílné.

Ne, nejde o osoby, porovnávám politické systémy. A také carův a Putinův základní cíl, všechnu moc koncentrovat ve svých rukou.

Putin se jenom oportunisticky svezl. Když se dostal k veslu, použil reforem, dávno už započatých. Ekonomice neuškodil, ale o její rozmach se také nezasloužil.

Do značné míry. Bývalý Sovětský svaz se pohyboval – co se jeho ekonomického vývoje týče – na podobné úrovni jako Mexiko nebo tehdejší Portugalsko. V USA sice mnozí pokládali SSSR za rovnocenný, ale to nikdy nemohl být...

Přesně tak. Už v roce 1988 jsem poukazoval na neuvěřitelně nízký hrubý národní produkt tohoto kolosu.

Ano, a i co se týče vzdělání je na tom Rusko poměrně dobře. Ale co se zdraví a zdravotnictví týče naopak velmi špatně.

Podle mého sleduje Putin tři hlavní cíle. Zaprvé usiluje o stále větší politickou kontrolu; zadruhé chce udržet vysoký hospodářský růst, sedm procent ročně; zatřetí provozuje pragmatickou zahraniční politiku. Prvního cíle dosáhl. Otázkou je ale, do jaké míry tím škodí cíli druhému a třetímu.

Tehdy o moc soupeřily tři skupiny: nejdůležitější byli oligarchové a lidé KGB, jako je Putin, a třetí slabší skupina byli reformátoři z Petrohradu. Většina oligarchů zmizela, těch málo zbylých buď také zmizí, nebo se připojí k těm u moci. Otázka je, co bude se zbývajícími reformátory. Ti dva, co zbyli ve vládě, budou zřejmě odstaveni.

Ten je zcela bezvýznamný, je to pouhý excentrik. Nic ryzího. Ale může dobře posloužit jako fíkový list k předstírání, že ne všichni reformátoři jsou pryč.

Putin se chce zbavit všech silných lidí, soupeřů i možných soupeřů.

Tito lidé chtějí moc, a chtějí se dostat k penězům. Jsou akorát nenasytní, žádnou ideologii tady nevidím. Ale ani nebezpečí, že by Rusko propadlo nacionalismu.

Ano, a znamená to krok zpět, nejsou to ani obchodníci. Většina pochází ze zahraniční špionáže. Co může někoho splést je, že jedí příborem, a neopíjejí se – a že mluví anglicky.

...ale přesto tím mnohé úspěšně oklamou. Ale kompetence špiónů jsou pro výstavbu moderní společnosti bez jakéhokoliv významu nebo užitku.

Mnozí z nich. Ale on má také rád tento druh lidí, jedno odkud jsou.

Myslím, že se i Putin snažil své záměry zastírat, musel napřed konsolidovat svou moc. Teď si svou moc upevnil a začíná ukazovat, o co mu opravdu jde.

Tak je to možné vidět. Dále je čím dál tím jasnější, že Putin vyřazuje všechny silnější osobnosti z vyšších pozic. A dosazuje za ně šedé myši. Nápadná je přitom výměna generací – zpátky ke generacím sloužícím již Brežněvovi. Těmto lidem, kdysi předběhnutým mladými reformátory, je dnes dobře přes padesát, přinejmenším.

Přesně tak. Přitom jsou tito lidé zcela neschopní a neručí za nic.

Ano. I v Dumě sedí mnoho poslanců Putinovy strany Sjednocené Rusko, kteří mají za sebou kariéru špiónů v zahraničí.

To platí čím dál víc. A hospodářská a politická elita Ruska není tak slabá, jak by se mohlo zdát. S Putinovou cestou se nesmíří. V tuto chvíli ještě není slyšet...

Ano. Něco obdobného, co zažil Černomyrdin. Když se na podzim 1996, díky Jelcinově nemoci, dostal ke plným mocím premiéra, vytvořil vládu starých šedých mužů. Často bylo slyšet, jak že jsou kompetentní a zkušení. Ale byli zcela neschopní a proto pasivní. Už v únoru 1997 vřela Moskva. Ani tentokrát klid nepotrvá příliš dlouho.

Napřed přijde reorganizace, aby bylo možné propustit každého podle libosti. Nebo téměř každého. Aparát Rady ministrů bude rozpuštěn, Bíly dům [sídlo Rady ministrů] ztratí moc. Zemi povede prezidentská správa, jí podřízeny všechna ministerstva. Putin může klidně zrušit post premiéra, jako zcela zbytečný...

Fradkov vedl tři orgány, které byly po jeho odchodu zrušeny, protože byly přebyrokratizovány a zkorumpovány. Jeho nominaci na premiéra je možné rozumět tak, že Putin žádného premiéra nechce.

Počítám s tím, že se mnohé začne hýbat. Ale nejdříve po prezidentských volbách. Společnost se probudí. Přes všechno je silnější než se zdá.

Nesrovnatelně silněji. Země je dnes v podivném rozpoložení. To se ale změní, jakmile se nespokojenost začne konkretizovat. Mnoho lidí je ještě zmateno, nechápou kam je Rusko unášeno. Reformní strany Jabloko a SPS jsou jako politické síly roztříštěny, i proto že nevědí, jak se mají vůči Putinovi zachovat. Navíc není jejich identita nic víc než zastaralý pozůstatek z doby rozpadu komunismu. A jejich představitelé jsou opotřebovaní.

Především Grigorij Javlinskij, šéf strany Jabloko, je pozůstatek minulosti. Dostal se k moci v první vlně demokratizace a odmítá se přizpůsobit nové době. Obě strany, Jabloko a SPS, mají beznadějné struktury – jsou to spíše skupiny disidentů než moderní, disciplinované politické organizace.

Zuřiví nejsou, spíše mrzutí. Teď jen pozorují, jak jsou kostky vrženy. Ale začnou se bránit.

Putinova popularita je sice široká, ale nejde příliš do hloubky. Mnohým lidem se líbí, ale málokomu opravdu. Jeho vystupování má daleko větší ohlas, než to co skutečně dělá.

Žádný systém nemůže být stabilní, pokud všechno závisí na náladě jednoho jediného člověka. Putin odstranil všechny kontroly a protiváhy. Kdo něco takového dělá, buduje nestabilitu. Diktatury svou podstatou nejsou stabilní.

Buď se podřídí a bude zase hledat kompromis – nebo se politická situace vyhrotí, pro něj i nepříjemně.

Vypadá to zcela tak, že má podobnou osobnost, jako měl Stalin. Totálně paranoickou. Nenávidí kohokoliv, kdo je silná osobnost. Pravděpodobně budeme brzy svědky, jak začne – stejně jako Stalin – všude dosazovat lidi malých postav. Jedna z kvalit nového premiéra Fradkova je, že je menší než Putin. Malý, zlostný, s pocitem, že celý život přišel zkrátka. Teď konečně může ukázat, jak důležitý ve skutečnosti je.