---

Prosba pro druhého není slouhovstvím, ale výsostným znakem lidství a solidarity

24.11.2003

Vladimír Rott, Zdeněk Jemelík, Přemysl Janýr

"Šalomouni... jinak si myslím, že psát panu Klausovi o čemkoliv nemá pražádný smysl. A nelíbí se mi – ne: je mi odporný – podlízavý způsob, jakým tomuto post-komunistovi na – výjimečně bohatě dotované – penzi lichotíte."

Diskuse mezi Vladimírem Rottem, Zdeňkem Jemelíkem a Přemyslem Janýrem, kterou vyvolal druhý dopis spolku Šalamoun Václavu Klausovi: Spolek Šalamoun Klausovi podruhé: Je důležité v ČR udělovat milosti (John Bok, 17./21.11.03)

Hmm... Šalomouni... V tomto, ale opravdu jen v tomto, má ale, zcela vyjímečně, opravdu zcela vyjímečně, pan Klaus pravdu: "...institut milostí nemůže sloužit k napravování občasného selhání justice...", jinak obvykle prázdné fráze, plky, ne-li nepravdy: "...jsme funkční právní stát...", ach jo, už by mohl odejít na ty hory...

Šalomouni... jinak si myslím, že psát panu Klausovi o čemkoliv nemá pražádný smysl. A nelíbí se mi – ne: je mi odporný – podlízavý způsob, jakým tomuto post-komunistovi na – výjimečně bohatě dotované – penzi lichotíte.

Upřímně, Vladimír Rott

Možná, že byste se na věc díval trochu jinak, kdybyste se párkrát začetl do nějakého zmršeného trestného spisu a pak šel oběť justičních lapsů navštívit do basy, nebo navštívil její opuštěné děti. John Bok k tomu má zase ještě trochu jiný přístup než já, protože on navíc osobně v té base osobně byl.

Pan Klaus pravdu nemá. Zatím je zde spousta případů, u nichž se náprava jiným způsobem dosáhnout nedá. On může samozřejmě pomoci jen zlomku z celkového počtu potřebných – ale zaplaťpánbůh aspoň za to.

Je vidět, že nemáte reálnou představu o tom, jak tady funguje systém law enforcement a neznáte trestní řád a navazující vyhlášky v podobě po Burešově reformě, jimiž se zužuje prostor pro obranu proti chybám řízení.

Srdečně zdraví
Zdeněk Jemelík

Díky za reakci. Reálnou představu mám, ale odstup od zaostalých zvyků mé první země také. Českou "justici" znám víc než dobře. Stejně jako výhružky, zatím plané, těch kteří jí ovládají.

Pan Klaus pravdu nemá, neměl ji, pokud jej sleduji, zatím nikdy. Jen ji měl, jak jej citujete – "...institut milostí nemůže sloužit k napravování občasného selhání justice..." – a jak jsem podotkl, zcela výjimečně v tom, co rozvádím a upřesňuji: že monarchistické pozůstatky nemohou nahradit justici, tak jak je ve většině západní Evropy běžná již, někde i více než, půl století. (Předpokládám ale, že pan Klaus to tak ani nemyslel, nemyslím totiž, že by přemýšlel dál než za úroveň papouškování bonmotů.)

Ale k podstatě věci – Stavět právní řád na kapricích jednoho z bezcharakterních profitérů totalitního řádu vlády klanů prospěchářů považuji za absurdní.

Srdečně a upřímně,
Vladimír Rott

Václav Klaus samozřejmě nemá o justici a trestním právu a právu vůbec ani páru. Je ovšem neštěstí, že za těchto okolností ho obklopují lidé jako Bureš, jehož reforma trestního řádu ztížila uplatnění mimořádných opravných prostředků s cílem zrychlit řízení na úkor právních jistot občanů.

Je samozřejmě nutné usilovat o zásadní zkvalitnění celého systému law enforcement (je třeba vědět, že soudy často vaří z nekvalitních surovin, dodaných státními zástupci a policií, takže kvalitní krmi ani připravit nemůže), ale v dané mizerii by bylo špatné ten nesystémový nástroj milosti nepoužívat, protože bezpráví, spáchané na jedinci tím, že je bez viny zbaven svobody, téměř stejně hrozné jako justiční vražda.

Já sám ve své praxi se snažím pomáhat svým chráněncům, aby se svého práva domohli cestou standardních prostředků. Jenže někdy jsou všecky cesty uzavřeny. Má vlastní zkušenost: Podal jsem dovolání v civilněprávním sporu. Musel jsem si najmout advokáta, který si za úpravu mnou dodaného textu vzal 5 tis.

Domníval jsem se, že přípustnost dovolání je dána tím, že na konci rozsudku odvolacího soudu bylo výslovně napsáno, že je dovolání přípustné. Pan soudce mimo to po vynesení rozsudku (u kterého byla přítomna má advokátka) pronesl úvahu, že mám možnost podat dovolání, ale podle judikatury usuzuje, že neuspěji. Jeho úmysl umožnit mi dovolání byl nám všem jasný. Stejně na to nazíral advokát, který mým jménem podal dovolání Nejvyššímu soudu. Nejvyšší soud však odmítl dovolání pro nepřípustnost (čili se jeho obsahem ani nezabýval), protože ve výroku odvolacího soudu nebyla vyslovena přípustnost dovolání. Myslel jsem si, že byl soudce Nejvyššího soudu opilý, ale pak jsem se dověděl, že má pravdu: klausule o přípustnosti dovolání měla být napsána o 2 řádky výše, aby platila.

Nevěděl to předseda odvolacího senátu, ani dva advokáti, a mé právo šlo do háje bez jediného výstřelu. Měl jsem štěstí v neštěstí, že jsem do podal koncem prosince, kdybych to podal po 1. lednu, zaplatil bych 10.000 Kč za obtěžování státu (Rychetského zlepšováček, zasunutý do vyhlášky o náhradách tlumočníků a znalců, který dodnes 90% advokátů nezná). Stejné nesmysly se ale vyskytují i v trestním řízení, kde skutečně jde o lidskou svobodu a rodinné tragédie.

Srdečně zdraví
Zdeněk Jemelík

Reálnou představu mám, včetně reálné zkušenosti – ale i jiné, než pokládate za 'jediné'

To je – samozřejmě – katastrofa, co popisujete. A tak i já bych mohl popisovat katastrofální zkušenosti mé, a pak – třeba, namátkou – katastrofu české přítelkyně našich přátel, kterou zavřeli, tedy nechali zavřít, tuneláři neboť byla účetní v jejich podniku...

Pokud se snažíme tyto katastrofy prošením, v naší tradici tak ponižujícím, u právě jejich strůjců a profitérů 'vylepšovat', pouze je – a tyto strůjce a profitéry – podporujeme. Zcela přitom 'zapomínáme', že žijeme v 21. století a stáváme se členy civilizovaného světa.

Dovolte mi se, ostře, zeptat: Proč odmítáte, svým otrockým jednáním, civilizaci? A zavíráte před dnešními možnostmi oči, zakrýváte si uši a ústa?

Upřímně, Vladimír Rott

Podporuji žádosti o milost lidí, kteří jinak nemají šanci se z toho dostat, protože např. jim advokáti nechali ujet vlak mimořádných opravných prostředků, přičemž byli odsouzeni na základě řízení, které bylo zatíženo těžkými vadami. Mám např. chráněnku, která by s největší pravděpodobností uspěla s ústavní stížností, ale nemůže ji podat, protože advokát ji nepoučil a nechal ji prošvihnout lhůtu. Je to nemocná žena ve věku 67 let a má jít na dva roky sedět za věc, kterou by ve Švýcarsku řešil obchodní soud. Co má dělat? jít se oběsit, nebo poprosit presidenta? Jinak já se chovám tak otrocky, že kdybyste mě zastřelil, policajti a státní zástupci by Vám přišli poděkovat.Ty dopisy Klausovi jsou malý ostrůvek slušného chování v moři výtržností. Každý z nás má na kontě spoustu tvrdých stížností, popř. trestních oznámení na příslušníky law enforcement systému (v mém případě např. proti řediteli Inspekce ministra vnitra).Johna už několikrát vyvedli ze soudní síně a z parlamentu.

Srdečně zdraví
Zdeněk Jemelík

Otrockost vidím v té, v Česku očividně samozřejmé, schizofrenii.

Nejde mi o tu dobročinnou stranku, kterou samozřejmě chápu, a které si cením. Ale o – do značné míry, ne-li podstatně samozaviněnou – neschopnost jednat mimo rámec daný tradicí, kulturou, společností ovládanou poslušností poddaných.

Vemu za příklad, (ne zcela) náhodně, Švýcarsko. Jako v mnohých jiných více vyvinutých společností je i tady u všech dobročinných, veřejně prospěšných, angažmá samozřejmá i dimenze měnění společnosti, včetně politiky, práva.

To je to, kde si nerozumíme.

Navíc mé zkušenosti s různými kulturami potvrdily můj špatný pocit mého mládí ze společnosti české – pracovní název 'předposranost' – třeba i ve srovnání s Poláky, Maďary, ne jen s lidmi vyrostlými mimo totalitu.

Nejen proto mi velmi vadí servilnost v jednání s 'pány', kteří mohou být pány právě jen díky této předposranosti, tak samozřejmé části naší národní kultury, kterou se domnívám pozorovat i u Vás a Šalamounů.

Upřímně, Vladimír Rott

Pane,

to je věc účelovosti. Prosím-li za člověka, který je dle analýzy mé a mých přátel nevinně uvězněn a náš právní řád mu nedává žádnou další možnost obrany, a president je jediná osoba na světě, která má moc ho pustit z basy, nezbývá mi než jít na kolena. Nemohu napsat Klausovi, že je sice hňup, ale já mu velkoryse nabízím možnost naprav it si image tím, že bez váhání mého chráněnce omilostní. Rozumím-li Vám dobře, takto by jednal dle Vás svobodný člověk.

Spolek Šalamoun se samozřejmě snaží měnit právní prostředí. Podáváme stížnosti nebo i trestní oznámení na policisty, státní zástupce a soudce, obracíme se na státní orgány s rozbory a námitkami, poskytujeme zákonodárcům stanoviska k legislativním problémům, snažíme se ovlivňovat veřejné mínění publikační činností, poskytujeme rady lidem v nesnázích. Zatímco spolek Šalamoun jako takový vstupuje do trestního řízení vždy důsledně jen na straně obhajoby, já nad rámec činnosti spolku jako nezávislý poradce vstupuji agresivně do některých řízení na straně žaloby – tam, kde se zkorumpované orgány snaží chránit mocné (např.jsem zaútočil na TV Nova ve věci "odstřelování" lidí, překážejících různým mafiím).

Mohu Vám ještě prozradit, že Spolek Šalamoun je malá skupina zaťatců, kteří žijí v chudobě a činnost Spolku v podstatě financují z vlastních kapes. Klientela Spolku jsou lidé, kteří už celé své jmění nacpali do krků mizerným advokátům, vše prohráli a už nemají kam jít. Představy, které zde kdysi šířil např.Týden, že jsme penězovod, přes který se dají koupit milosti,jsou výmysl. Pro malost prostředků, jimiž disponujeme, nemůžeme fungovat jinak než jako příslovečná kapka, hloubící díru do skály. Pokud máme sem tam nějaké úspěchy, je to jeden z mála dokladů, že pravda někdy působí jako síla sama o sobě, a pak je to výsledek morální autority Johna Boka.

Přeji Vám hezký weekend a sděluji Vám, že k tomuto tématu už asi nebudu mít co dodat.

Srdečně zdraví
Zdeněk Jemelík

Je to velmi obtížné. Nevím, jak se z toho začarovaného kruhu dostat. (... Popis jednoho zatím nezveřejnitelného případu.) Lidé se skutečně často bojí proti křivdám postavit, protože se bojí pomsty, neumějí se zorganizovat, nevědí, co v té věci dělat, žádné nezávislé struktury nejsou. Prvním tikem je postarat se jen sám o sebe. Případně hledat nějakou protekci.

Pan Jemelík zrovna není moc bojácný, tuším.

JČ

Jiný kuriosní případ: uchazeč o členství ve statutárních orgánech investičního fondu musí být předběžně schválen Komisí pro cenné papíry, která prověřuje jeho způsobilost zastávat funkci – z hlediska odbornosti, morálních předpokladů, možného konfliktu zájmů. Pokud KCP nedá souhlas, může se valná hromada akcionářů postavit na uši, ten člověk nesmí být v obchodním rejstříku zapsán jako člen statutárního orgánu. Teď mám v ruce případ odsouzeného, který získal souhlas KCP, byl zvolen předsedou představenstva a začal konat. Někdo jeho zvolení napadl a v dalších zmatcích došlo k tomu, že chybou advokáta se nakonec zápis do obchodního rejstříku neuskutečnil. A soudce teď toho člověka křižuje za skutky, kterých se dopustil v mezidobí mezi zvolením a stažením návrhu na zápis, jako za skutky uskutečněné bez právního oprávnění.

Srdečně zdraví
Zdeněk Jemelík

Popisy kuriozit obsahují absurdity, v kterých post-monarchistické, post-raně-kapitalistické, post-totalitní společnosti žijí.

Pokusím se shrnout naše nedorozumění. Zde je to, co si myslím:

1 – V Česku není právní řád. Nemá smysl, to co Rychetští, Burešové a řada dalších přepatlávají, dále udržovat. Čím dřív toto plýtvání a udržování minulosti skončí, tím líp.

2 – Institut milostí chybějící právo nemůže nahradit. Odmítám, odmítal jsem i za Havla, jako přežitek z dob středověku, a odmítám i u zcela bezcharakterního post-komunisty.

3 – I v dnešním Česku je nutné začít budovat soudobou společnost. Čím dřív budeme schopni o tomto poznání mluvit, tím dříve budeme schopni začít.

4 – Soudobá společnost znamení zejména i lidská práva, právní řád, politická práva.

5 – Postiženým je nutné pomáhat.

Upřímně, Vladimír Rott

Rozumím-li dobře, chcete říci: "Jemelíku, když zjistíš, že v base člověk, jenž byl odsouzen protiprávně a trestní řád mu nedává možnost opravného prostředku proti nespravedlivému rozsudku, zavři oči a nechej ho, ať tam třeba shnije." Jinak tomu nemohu rozumět, protože zařídit legislativní změnu, která by odsouzenému dala další možnost domáhat se práva, během trvání trestu nelze dosáhnout.

ZJ

Rozumím-li dobře, chcete říci......Jinak tomu nemohu rozumět, protože zařídit...během...nelze dosáhnout. (napsal Zdeněk Jemelík)

Ne, zdaleka ne. Nejde mi o účinné zastávání se postižených – jinde, jako i tady, tak rozšířené, až samozřejmé – ale o to, jak se v Česku dostat z té minulosti, z jevu podle mého umožněného uzavřeností české společnosti. To mě zaměstnává.

Je to velmi obtížné. Nevím, jak se z toho začarovaného kruhu dostat... (napsal JČ)

V obou Vašich popisech Absurdistánu, namátkou našeho původu českého, je pro mě zarážející, jak samozřejmě jej přijímáte. Alespoň se mi to tak zdá. Z naší výměny totiž vidím, že to co je zcela samozřejmé kousek od Česka je tak těžko sdělitelné.

Jak z toho ven? Prognóza je jednoduchá, bohužel. Jednoduchost prognózy je daná jednoduchostí, monolitností, české společnosti, okleštěné o mnohé jinde samozřejmě Také konsekventním vyřazováním těch, kteří do ní – do té jednoduchosti, omezenosti – nepatří.

Civilizace dojde i do Česka přes byrokracii EU, bohužel. Dvakrát přeinterpretovaná, zkreslená, přefiltrovaná – jednou úředníky EU, podruhé jejími poskoky v Česku. Pokud tato zkreslenost "prostému lidu" nepřinese bezprostřední prospěch, bude jím ale odmítána.

V Česku jsem zatím nebyl schopen identifikovat "občany a jejich společnost" – tedy těm četnám a nutným změnám (advocatus diaboli: z jakého hlediska nutným?) odpovídající schopnost jedinců spolupracovat na něčem společném, ani schopnost dávat se na té společné věci dohromady, natož schopnost tyto věci prosadit. Mimo okrajové skupinky, které se ale neumí prosadit, neboť se každá (?) pohybuje, zatím, v nejakém tom bludném kruhu.

Z té středověké potřeby víry – „Ten, kdo neví, musí věřit“ (Jan Neruda) – ale bují nejrůznější sekty, seskupení, sama o sobě spokojená s nějakou vírou (jako i třeba vírou v "ekonomiku", tedy českého výkladu ekonomie, její české zjednodušení, omezení do bezobsažných plků, nebo názorů, kazatelových výkladů – od pana Klause po pana Kellera, byť i pan Keller se snaží mnohem svědomitěji (vím že měřením pana Kellera zdejším standartem mu "ubližuji", tedy nutím i jej dávat do kontextu světa, jehož částí se můžeme, budeme-li chtít, stát).

V Česku pozoruji skeptickou isolaci, nedůvěru k sobě a tím k jiným, vyčůránkovství a přeposlušnost k vrchnosti ať skutečné nebo, jak je pravidlem, dnes už většinou domnělé. Tady kritizuji, možná "nespravedlivě" (ale jen tak mohu nastavit zrcadlo neschopnosti posunout se nad okraj českého Kotle), i neschopnost Šalomounů nevzývat toho Šaška z Vršku dávat milosti právě tím systémem moci klanů postiženým, kterého on je mistrem.

V cestě k první české "revoluci" na cestě k civilizaci také stojí víra v osobnosti, daná nevírou v sama sebe. A z jejich – logického – nedostatku víra v jejich náhražky, jen utvrzující bludný kruh zklamání a dalších iluzí, posouvání skutečného života – tedy, přesněji, dnes zejména jeho obrovských, do nedávna nebývalých, šancí – jinam. Jinam – místně, odchodem za jinými podmínkami, nebo časově do příštích dob. Obojí jiné světy než te "náš".

Jediné, co mě napadá je z toho kruhu vystoupit. Až pak je jeho absurdita viditelná. A další krok je začít přibližovat "prostému lidu" tu absurditu, a ještě další je přibližovat zejména cesty z té absurdity ven. Ale už ten první krok, popsat tu absurditu pro ty, co se v ní pohybují, a z ní nechtějí, to je opravdu nadlidské. Ale jinak to nejde.

VR

K dosažení vzdáleného cíle nestačí udělat jen poslední krok. Je ctností Šalamounů, že neúnavně zkoušejí počáteční drobné kroky, směřující k uspokojení drobných denních potřeb (dostat nevinného člověka z basy) a nevadí jim, že občas udělají kozelec nebo šlápnou do h... Samozřejmě se při tom snaží tlačit káru dál k vzdálenému cíli, ale to není vždy na první pohled patrné. Ostatně Šalamoun má holé ruce a média o něm mlčí, nebo ještě častěji kolem něj vytvářejí atmosféru podezíravosti, zachovávajíce dojemnou jednotu s policisty, státními zástupci, soudci, ministerskými úředníky a politiky všech barev a odstínů. Nadace "Člověk v tísni" vybere na své ušlechtilé zahraniční působení kolem 200 mil.Kč, Šalamoun, který se snaží o zlepšení právního prostředí, pár tisíc.Metody, kterými se dostáváme k výsledkům, jsou úměrné prostředkům.A v některých případech bychom museli kritizované kroky dělat, i kdybychom disponovali prostředky, srovnatelnými s "Clověkem v tísni." Vedou-li někam jedny dveře, ke kterým je jeden klíč, nezbývá než jednat s jeho držitelem, chceme-li těmi dveřmi projít. "Nevzývat šaška na Hradě" je totéž jako odepřít pomoc a vzít poslední naději obětem bezpráví.

Tématem se nemíním dále zabývat.

Milý pane Jemelíku,

jde o nevynechání těch podstatných věcí, přiznávám že spíš dlouhodobě viděných. Nemyslím také že např. doprošování se držitelů klíčů jsou dveře jediné, navíc když na lidi ten držitel tak kašle.

Škoda že si nerozumíme. Já jsem se jen podivil nad tím, co jste mi poslal, jak to že to zní pro mě tak zastarale, a mimo mou dobu, jako ponížená prosba všemocnému pánovi.

Ale zejména se ptám, jaké jsou další, jiné možnosti.

Upřímně, Vladimír Rott

Pořád mi není jasné, jak si pan Rott představuje, že by bylo možné z této situace vystoupit.

Jan Čulík

Pane Rotte,

jsem v značné časové tísni, maje momentálně na krku čerstvý případ dvou odsouzených, kteří vyfasovali po 11 letech nepodmíněně. Jen prvoinstanční rozsudek má 160 str.

ZJ

Jak z této situace vystoupit? Ptám se spíš, jak jí změnit.

Vladimír Rott

Mily Vlado,

diky za zaslani. Se zaujetim sleduji, jak se z toho ted vymotas: na jedne strane nekompromisni ethos "s nicemy se zasadne nebavime" a na druhou stranu jasne pragmaticka potreba pomoci nekomu v situaci moralne sice neprijatelne, avsak realne. Zajima mne kam dojdes, konecnou konsekvenci moralni nekompromisnosti je ozbrojeny boj. Jenomze take nevede k cili, jak vyzkousela napr. RAF.

Nesdilim tve presvedceni, ze by na jedne strane existovaly optimalni (Svycarsko) a na druhe zcela nefunkcni systemy (CR). Myslim, ze ve spektru treba od tveho Svycarska po Sev. Koreu nebo Rwandu nelze o zadne spolecnosti rict, ze by byla zcela optimalni nebo naopak zcela disfunkcni (takova by jiz neexistovala). Takze i kdyz tve hodnoceni stavu ceske justice v podstate sdilim (Zdenek ostatne take), porad jeste lezi v te lepsi polovine. Problem je spise v ocekavani. Podle kulturni a historicke tradice i ocekavani obyvatel by se mela srovnavat spise s rakouskou ci nemeckou (Svycarsko ma tradici jinou), nez treba s beloruskou ci ukrajinskou (pricemz ani ty jeste nejsou tim nejhorsim). A tomu skutecny stav neodpovida. Kdyby naopak rumunska fungovala jako dnes ceska, povazovali by to vsichni za velky pokrok. (Jsem si pritom vedom, ze to tem nestastnikum, kteri se dostali do jejiho skripejiciho soukoli nijak nepomuze.)

Jenomze na to neexistuje zadny okamzity lek. Relativne dobre fungujici spolecnost je predevsim vysledkem dlouheho casu a potom take vule jejich clenu. V druhem bode s tebou, jak vis, velice hluboce souhlasim a myslim take, ze se kazdy z nas, ty, Zdenek Jemelik, John Bok i ja snazime ostatni nejakym zpusobem k nejake forme aktivni obcanske participace motivovat. Ale nepodcenuj pritom casovou komponentu. Svycari si svuj system kontinualne piluji dlouha staleti, zatimco Cesi po kazdych dvaceti letech udelaji tlustou caru za minulosti, vsechno znovu rozkradou a zacnou zase od nuly. Libo dalsi revoluci? Pockej jeste sest let.

Takze jakkoli tve pocity sdilim, Zdenek nebo John Bok nejsou ten spravny hrob na plakani -oni jsou prave ti, koho v Cechach tak postradas.

Ostatne musim priznat, ze vedle Sharona, Bushe ci Putina mi uz ani Vaclav Klaus nepripada tak strasny – prinejmensim jej nepodeziram z valecnych zlocinu (odmitas jednat i s nimi, predpokladam). Ten otevreny dopis Klausovi se mi prave svym konciliantnim tonem zda velmi dobry – on totiz neni urcen pouze jemu. A pokud, jak se da cekat, neodpovi, bude to presto mit efekt alespon v tom, ze se treba par lidi, kteri dosud nemaji vyhraneny nazor, pozastavi nad faktem, ze prezidentovi zeme nestoji jeho vlastni obcane ani za odpoved na slusny dopis zavazneho obsahu. Treba to pouzije nejaky reporter, az bude delat prispevek o stavu soudnictvi (predpokladam, ze to Salamoun dava take CTK), treba se to da pouzit v nejakem dalsim pripadu ve Strasburgu ci jinde – pak si toho vsimnou i ostatni novinari a treba se to stane tematem. Mozna je ti to malo, ale z radikalniho odmitani neni ani to.

Zdravi
Premek Janyr

Díky Přemku za odezvu. Tak koukám, že my dva si taky ne vždycky rozumíme.

Nejde mi o 'nekompromisni ethos "s nicemy se zasadne nebavime"', ale o to, že doprošovat se ničemů k ničemu nevede. Tedy, chceš-li, není to pragmatické, navíc když ten ničema ten nástroj, jehož laskavého použití se doprošuješ, odmítá. A, jak do omrzení omílám, jsou jiné možnosti, cesty z té ozavřenosti ven. V tom druhém 'pragmaticka pomoc nekomu v situaci...realne' si velmi rozumíme. A abych uvedl něco z tradice, v které bych si přál aby bylo i Česko, dovoluji si odkázat třeba na Červený kříž

K tomu RAFu, hmm... tak to nevidím... tak něco tedy k IRA, právě jsem četl interview s Gerry Adamsem (abych předešel diskusi: samo, on nemá s IRA nic společného), a tady jsem Ti našel: '...Ale pak se ozvali lidé mé generace a řekli: To už si nenecháme líbit. Nesmějí nás honit, terorizovat ani zavírat...' Jinak je tam několik dalších momentů, které mi připomínají Česko – jako zdánlivá, mnohými jako neměnná udržovaná bezvýchodnost, než se začali prosazovat ti, kteří hledali východiska. Až na to, že se v Česku, zatím, tací prosazovat neumí.

K optimálním systémům, když se o tom zmiňuješ. Nepovažuji je všechny za rovnocenné, jak se mi zdá že píšeš – domnívám se, že zdvořile, v konstruktivním přístupu k účastníkům diskuse. Nebo zavíráš oči nad tím, že rozdíly jsou a jaké!?

Obávám se, že to co by mělo být za námi je velmi dobře přirovnatelné k tradici východních terorů a velkopanské zvůle, včetně poslušnosti poddaných. Neb to jsme používali – tak ochotně – minulého půl století, a dodnes používáme jako "naši realitu". Ale taky bych si přál, abychom začali žít v jiných tradicích, zejména dnešní Evropy.

Souhlasím, a velmi, s tím, že jakýkoliv, i ten nejmenší, čin je lepší než ty nejlepší řeči. I s tím, že je třeba času. A trpělivosti. Ale nejen toho.

Upřímně,
Vladimír Rott

---

Prosba pro druhého není slouhovstvím, ale výsostným znakem lidství a solidarity