blisty.cz/2003/3/17/art13337.html

17.3.2003

Vstanou – a kdy – noví politici? Napřiklad v Srbsku...

Bezprostředně po vraždě srbského premiéra Džindžiče označila vláda v Bělehradě viníky – skupiny kriminálníků. Je sice dobře možné, že po Džindžičově životě vskutku prahli ti, kterým, jak praví oficiální prohlášení, "vyhlásil válku". Ale kořeny zla jsou jinde a hlubší. Tento krvavý čin je symptomatický pro morální rozpad společnosti, pro stav politiky země, v které demokracie a právní stát jsou tak nedostatečně zakotveny.

Vladimír Rott – shrnutí informací v NZZ a dalších zdrojů

Nejhorší pozůstalostí z dob Miloševiče je silné propletení politiky, ekonomiky a organizovaného zločinu. Společnost navíc zatěžuje dědictví válek a nacionalistického šílenství. Jako v jiných postkomunistických zemích je změna politického systému stále nedotažená.

Rozhodující pro Miloševičův pád nebyly pouliční demonstrace, ale zákulisní dohody s reprezentanty režimu. Tak i Džindžič přiznal, že v bouřlivách dnech obratu v říjnu 2000 byl v kontaktu s armádou a tajnými službami. To sice není možné lidem jako Džindžič předhazovat, vždyť tak bylo možné bez krveprolití zbavit Miloševiče moci. Ale cena za to je vysoká, nová doba je zcela závislá na pochybných postavách minulosti. Cenou, kterou společnost platí za "jemnost" změn je, že zástupci starého režimu dodnes určují politiku země. Bylo obrovskou chybou, nepřetnout vlákna k tomuto temnému dědictví.

Je dobře možné, že chyběla nejen politická vůle, ale i politická moc. Ke skutečnému, radikálnímu, zlomu nedošlo také proto, že se mnozí z dnešních politických elit s Miloševičem výhodně zaranžovali. Nikdo z nich nijak netrpěl, natož aby se ocitl ve vězení. Naopak – aktivně se na moci podílelí, mnozí v čelných pozicích. Jen zavčas změnili strany, po letech aktivní podpory politiky Miloševiče a jeho válek se přes noc stali demokraty. Nyní mluví o "zločineckém režimu", jako by se ho nikdy nezúčastnili.

Tak i přední představitelé armády, policie a tajných služeb, patřící k základům Miloševičovy moci, zůstávají ve svých pozicích. Četné "speciální jednotky" poskytují další útulek válečným zločincům. Ale především neexistuje účinná civilní kontrola žádné z těchto složek.

Je zcela jasné, že se tyto kruhy brání vydávání svých členů válečnému tribunálu Spojených národů. Závažnější ale je nezájem valné část politických a intelektuálních elit na zpracování srbské minulosti a válečných tažení. Přiliš mnoho Srbů se stále považuje za obět Západem prosazeného poválečného uspořádání. Tento základní problém nemůže vyřešit ani zpravodajství medií o srbských zvěrstvech. Váleční zločinci musí být postaveni před soud, jinak nemůže mít Srbsko žádnou budoucnost.

Stejně tak není možné ignorovat morální a politickou zodpovědnost. Miloševič byl opakovaně volen a tím ve své politice mnohými legitimován. Další z veřejných vražd, vražda Džindžiče, znovu výrazně poukázala na nutnost vyrovnání se s minulostí. Jen až se něco takového podaří, je možné mluvit o konci minulého režimu a skutečném počátku demokracie.

Dnes není ještě možné předpovědět, jakou cestou se Srbsko vydá. Čekají jej jen další mocenské boje, jakou roli sehraje nacionalistický Kostunica, jakou Šešelovi extremističtí nacionalisté a odpůrci reforem? O dalším osudu země, společnosti a nutných reforem neexistuje ani politický ani společenský konsens. Euforie, zablesknuvší se po pádu Miloševiče, opadla. Srbové si už nedělají pražádné iluze o rozhádaných politicích, jejich životní standart stagnuje, a každý den je víc než naplněn bojem o přežití.

Každá vláda, která začne s podstatnámi reformami, platí za nevyhnutelné sociální problémy. Nejen v Srbsku, ale po celém Balkáně je rozšířena zoufalá bída. Nezaměstnanost je vysoká, ekonomické vyhlídky špatné. Počet těch, kteří se ze všech sil snaží opustit natrvalo svou zemi stále roste. Bezpráví, korupce a neomezená privilegia mocenských klik nedovolí vzniku státní struktury hodné toho jména. Odpovídajícně rozšířená je nedůvěra občanů ve státní instituce.

Politici jsou vnímáni především jako nenasytní a bezohlední egoisté, obohajující se na úkor společnosti. Chobotnice organizovaného zločinu je všudypřítomná a proniklá strukturou balkánských států, včetně Západem spravovaných územi, jako Bosna-Hercegovina a Kosovo.

Ano, vojenské konflikty většího rozměru jsou dnes na Balkáně už nepravděpodobné. Zato se teror zvůle a bezpráví – jehož čelnými představiteli jsou lidé, jejichž řemeslem byla válka a válečné zločiny – přesunul zcela do denodenního života, znemožňuje ekonomický vývoj a udržuje neustálý propad společnosti. Kde není právo, není možné uvažovat o reformách, natož pak o jejich prosazení.

V západní Evropě se začíná prosazovat názor, že v takto postižených zemích je podstatné a nutné napřed nastolit vládu práva a vybudovat fungující státní instituce. Teprve na těchto základech je možné začít s dalšími kroky k moderní společnosti. Tak například proběhly i poválečné volby v Bosně-Hercegovině příliš brzy.

Poválečný pořádek Balkánu je – včetně libovolně tažených hranic – velmi křehký. Bylo by vysoce nezodpovědné opustit tuto nestabilní oblast, ať z nezájmu nebo kvůli jiným krizím. Země Balkánu potřebují více, a velkorysé, pomoci. Neméně důležitý je i stále chybějící poznatek srbských politiků, že je nutné spojit síly a pomoci zem vytáhnout z bahna dnešní mizérie.