blisty.cz/art/13213.html

10.3.2003

Prázdný patos na Hradě a v Podhradí

Vladimír Rott

Příležitost nahradit prázdnotu zanechanou rozpadem habsburské monarchie začátkem minulého století něčím "smysluplnějším" (jak trefně pravil Václav H.) zůstává stále trestuhodně nevyužita.

Tak se plní prázdnota daná absencí spoluúčasti občanů na věcech veřejných nesmyslnými gesty, v pomyslně poddaným ponechaném prostoru veřejných prostranství – v tradici šmírových tragedií, nebo bezvýznamných procesí. Tak se plní prázdnota zanechaná habsburskými místodržícími na Hradě jedním náhražkovým monarchou za druhým – v tradici šmírových komedií, tragedií či tragikomedií. Pozoruhodné, v jak širokém repertoáru hrají náhražkoví monarchové. Pozoruhodné za jak úzký je vnímán repertoár pomyslně daný hře poddaných.

Tak je ten či onen "Šašek na Hradě" (jak trefně pravil Václav K.) milován, zatracován nebo ignorován, podle míry do které plní – zástupci Podhradí zpostředkovanou – představu publika o povrchní formě, kostýmu, nalíčení a textů jinak zcela prázdné role. Stejně tak jsou oceňována, zatracována, nebo ignorována, zoufale prázdná gesta chudáků v Podhradí (aktuálně například pánové A., Z. a P., oběti vlastní nemohoucnosti, oběti naší kulturou oslavované a nemohoucnosti naší kulturou pěstované). Stejně jako jsou milováni, oceňováni, zatracováni, nebo ignorováni ten či onen představitel, ta či ona představitelka národní kultury.

Naše kultura – ať jsme na její konkrétní díla, či dílka, právem, či neprávem, hrdi – je náhražkou zoufale chybějící kultury společnosti.

Od mládí se učíme vnímat, používat tuto náhražku jako něco skutečného, být pyšní na její historické kořeny. Od mistrných inscenací středověkých katastrof, přes spektakulární formy mistodržení, mocenské kolaborace ale i útěchu církve, od zlatých dob štědré ruky laskavé vrchnosti, přes doby potulných loutkářů, přes šmírácké masové komedie a masové krváky minulého století, ke kvalitnim dílům českých a slovenských příspěvků ke světové kultuře – a ke zprostředkované kultuře jiných společností.

Tak i nadále ti "bláhovější" tyto hry zaměňují za skutečnost – prázdná náhražka, ale především útěk před šancemi, od rozpadu poválečného rozdělení Evropy bez pochyby daných. Tak i nadále ti "šikovní" hrají tu či onu roli, tak jak jim přinese hmotných i nehmotných darů – díky bezmeznému prostoru jim bezstarostně přenechanému. Tak i nadále se ti "rozumnější" těchto her neúčastní – a tím se připojují k těm "bláhovým".

K takovým společenským jevům jeden z anglosaských kritiků byrokracie někdy v polovině minulého století proznamenal: "Jakýkoliv prázdný prostor se naplní blbostí."

A prázdný patos – patos oslav té či oné prázdné hlavy, té či oné zcela zbytečné oběti – je nejoblíbenější, neboť vysoce povznášející, forma úniku.