blisty.cz/art/9484.html

2.12.2001

Politika ve Švýcarsku: "V důsledku 11. září se musíme víc zajímat, co chtějí obyčejní lidé"

Vladimír Rott

27. září vystřílel bláznivý majitel několika střelných zbraní své zásobníky do lidí na zasedání kantonálního parlamentu v Zugu. Čtvrt roku po šíleném útoku na dvě věže v Manhattanu jsem si vzpomněl na rozhovor dvou redaktorů curyškého Tages Anzeigeru s Ruth Dreifuss, členkou spolkové rady (vlády).
Je to jen krátký – ale výstižný – pohled do země, kde dnes znamená dnes, kde ale také víme jak vypadalo včera a kde se zdá že zvládneme i zítřek. Ve vlaku, v autobusu, v tramvaji a na ulici skutečně potkáváte ministry, bez jakékoliv (viditelné) ochranky. Ruth Dreifuss byla minulý rok prezidentkou Švýcarské konfederace. Tento rok jím je Moritz Leuenberger a příští rok Kaspar Villiger.
Každým rokem jeden ze sedmi členů spolkové rady (vlády) přebírá jednoroční prezidentství, ke svým úkolů ředitele departementu (ministra), jako čistě ceremoniální funkci z ohledu na zvyky jiných zemí, které něco takového očekávají – "prostě proto že je na řadě" (jak v zahraničí upřesňuje Moritz Leuenberger). Oslovujeme je: paní Dreifuss, pane Leuenberger, pane Villiger.


Tages-Anzeiger, Curych
29. září 2001, strana 8 – Švýcarsko

"A právě i proto nadále autobusem"

Rozhovor s Ruth Dreifuss o následcích 11. a 27. září pro švýcarskou politiku
Překlad Vladimír Rott

Někteří politici říkali – i po atentátu v Zugu – že politické konflikty se stávají čím děle tím více hrubšími. Také jste to tak zažila? I u nás?

(Dlouho přemýšlí.) Myslím že opravdu došlo k polarizaci politického života u nás, ale spíše mezi politickými stranami než mezi lidmi. Styl politického dialogu je tvrdší, s přímějšími útoky. Existuje ten ominózní pojem "Classe politique" (který používá populistický politik a zámožný podnikatel Christoph Blocher, pozn. překl.), který snaží vzbudit dojem, že by politici byli vzdáleni od lidí. Tyto tendence mě zaměstnávají, když hledám konsensus při své politické práci. S událostí v Zugu to ale nemá co dělat. Co si ale uvědomuji: práh násilí klesá i u nás. Tady by se měla i media zamyslet, jestli k tomu nepřispívají. Takové množství násilných obrazů, ať reálných nebo virtuálních, ať v televizi nebo ve hrách, nemůže zůstat bez následků.

Co z toho pro vás vyplývá?

Že se politici musí zajímat, starat o lidi. V anonymější společnosti se politik, politička snadno stanou symbolem, hromosvodem. Zdá se mi že v tom, my politici, hrajeme důležitou roli: Když lidé píší dopisy, telefonují, a s velkou vervou brání svá práva nebo si stěžují na nespravednosti, tak my je musíme brát vážně. Ještě více než to dnes děláme.

Za jak závažnou pokládáte mezinárodní situaci?

Od počátku mě znepokojoval tón reakcí USA, jakkoliv je po tomto otřesném útoku chápu. Sice mě uklidňuje, že se USA zatím chovají zdrženlivě, ale to mě moc neuklidňuje. Mohu jen doufat, že se americká válečná mašinerie skutečně omezí na pronásledování těch kriminálníků a jejich zatčení. Ale obávám se, že postiženy mohou být daleko větší skupiny, které s těmi zločiny nemají nic společného. Následky toho je možné pouze tušit.

Vrátí se do Švýcarska nálada zavírání se do bunkru?

(jeden z mýtů druhé světové války, podle nějž se do alpských pevností v případě přepadení stáhne armáda aby pak znovu dobyla Švýcarska, pozn. překl.)

Určitě ne, ani ve vládě, jejíž prohlášení jste právě slyšeli: Potřebujeme více a ne méně blízkosti k lidem. Můj kolega Moritz Leuenberger (a letošní prezident konfederace, pozn. překl.) mluvil o útoku na demokracii. Ale mělo by to snad znamenat, že demokracie musí přejít do protiútoku? Demokracie je křehká, to ano, ale právě to jí dělá tak vzácnou. Diskuse, i po útoku v Zugu, ve vládě byla dlouhá. Všichni, i Moritz Leuenberger, který o tom mluvil v Zugu, to vidíme stejně: Demokracie se nemstí a neuzavírá se – jinak přestává být demokracií.

Co pro Vás osobně znamená střelba v zugském parlamentu? Radila Vám bezpečnostní služba k větší ochraně? ?

Ne. Máme velmi moudrou bezpečnostní službu. Výhrůžky občas přijdou, a pak je služba zesílena. Ale jen tak dlouho, dokud je nebezpečí akutní.

Jedete zítra do práce zase autobusem?

Dnes ráno jsem opět jela autobusem – a osobní poděkování jednoho z cestujících mě velmi potěšilo. Musím ale přiznat, že někdy jedu autem – z lenosti. Ale právě teď hledím na to, abych do práce jezdila vždy autobusem. Jako ostatní, a Moritz Leuenberger (prezident Švýcarska v tomto roce, pozn. překl.) jezdí vlakem.